Fortune Teller (Larry, CZ) ✔︎

3. I'm not a good kidnapper

Dlouho ani jeden z nás nic neříkal. On tam jen tak stál a zvažoval, co bude dál. Přešlapoval z nohy na nohu a mnul si nervózně v dlaních prsty. Nevypadal, že ze sebe něco dostane a to i přes to, že on byl tady ten, který mě unesl a měl by mě alespoň seznámit s tím, co bude následovat. Nakonec jsem tedy promluvila znovu já.

„Ne vážně, děláš si ze mě jen srandu. Tohle nemůže být reálný. Tohle je jen nějakej divnej sen a já nevím, jestli se chci probudit. Když se vzbudím, budu doma a v pohodě a nebudu trčet tady." mluvila jsem ze zoufalství cokoliv mě právě napadlo. Kdybych se teď vážně vzbudila, mohla bych si oddychnout, že se mi to jen zdálo. Na druhou stranu bych se už nemohla dívat na jeho nádhernou tvář, oči, tělo a vlastně všechno.

„Asi by bylo dobré se nejdřív představit, co? Já nevím, jak tohle chodí, nikoho jsem dřív neunášel." podrbal se nervózně zezadu na krku. Pak ke mě natáhl ruku, ale já dovedla jen na něj doslova čumět.

„Ne vážně. Děláš si prdel." řekla jsem rozhodně se zakroucením hlavou a dokázala mu, že svýma rukama nemůžu hnout ani trošku a že mu ruku vážně nepodám.

„Oops, promiň, tak jinak. Jsem Harry. Harry Styles. Ale ty mi říkej jen Harry. Nevím, jestli mě znáš, ale možná už si o mně slyšela. Jsem zpěvák, skladatel a už jsem hrál i v pár filmech." usmál se a ukázal mi tak ty jeho dokonalé dětské ďolíčky. Normálně bych se tu roztékala nad jeho krásou, ale dnes jsem na to neměla ani pomyšlení. Alespoň víceméně.

„Ach tak, chceš udržovat dobré vztahy mezi uneseným a únoscem." protočila jsem očima. Dobrá, na jednu stranu přede mnou stál Harry Styles osobně, ale na tu druhou jsem byla svázaná v jeho sklepě, kam jsem dobrovolně vážně nedošla. „Jinak ano, slyšela jsem o tobě. Před deseti lety si mi zachránil život. Nevím, jestli mi ho teď hodláš vzít, nebo co chceš dělat, ale budiž." Pokrčila jsem rameny a nasadila neutrální výraz. On na mě jen chvilku zíral s trošku otevřenou pusou, než se s oklepáním vzpamatoval.

„Představíš se mi sama, ať ti můžu říkat jménem?" založil ruce na prsou a prozkoumal mě pohledem od hlavy až k patě a zas zpět. Tvářil se jako uražené děcko. Vypadal vtipně, ale zároveň roztomile.

„Brown." prskla jsem a lehce škubla s rukama v poutech a nohama, na kterých byla pevně obvázaná izolepa. Nechtěla jsem tu trčet. Teď jsem mohla být doma a užívala bych si svou čtrnáctidenní dovolenou. Místo toho jsem v poutech ve studeném sklepě.

„A jméno ti nedali?" stále mě skenoval zkoumavým pohledem s rukama založenýma na prsou.

„Dali. Jsem Rebecca. Rebecca Brown." povzdechla jsem si a vzdala boj s pouty na mých zápěstích, provaze na mém hrudníku a izolepou na mých kotníkách. Stejně s tím aktuálně nic nemůžu. Akorát si tak působím nepříjemnou bolest.

„Fajn. Máš hlad, Rebecco?" znovu se usmál a ukázal mi své ďolíčky. Bože proč mi to děláš. Přede mnou stojí nádherný Harry Styles a já se ho nemůžu ani dotknout.

„Docela mám. Kolik je vůbec hodin? A je den, nebo noc? A kde vůbec jsem? Opustili jsme hranice?" vysypala jsem ze sebe několik otázek, ale odpověď na všechny nedostala. Harold mě utnul tím, že ukázal rukama, abych přestala mluvit.

„Nejsem zrovna zkušený únosce, ale myslím, že ti všechno prostě říct nemůžu. Bude ti zatím stačit vědět, že je deset ráno." mrkl na mě a otočil se k odchodu. Otevřel těžké dveře a vyšel na chodbu. Moc jsem z ní nemohla vidět. Byla tam prostě bílá stěna, která nebyla ničím zvláštní. Stejně tam nebylo nic, co by mi mohlo pomoct.

„Mimochodem, tvé osobní věci mám u sebe. Neprohlížel jsem je nijak, protože jsou mi k ničemu. Jen tvůj telefon jsem vypnul. Máš tam pěknou tapetu." s těmito slovy za sebou dveře s prásknutím zavřel. Otočil párkrát klíčem. Tichým sklepem se ozvaly dvě cvaknutí zámku. Jako bych se snad mohla pohnout a otevřít si. Jedna věc mi ale zůstala letět v hlavě. Chválil mou tapetu, kterou jsem si od návštěvy té trhlé babizny radši změnila.

Záležitost s tapetu mi vrtala hlavou z jednoho prostého důvodu. Odjakživa byl můj favorit z One Direction Louis Tomlinson, který se právě v celé své kráse vyjímal na mé zamykací obrazovce.

Vždy jsem tak nějak doufala a věřila, že je Larry Stylinson skutečný a to, co mi Harold právě řekl mě ještě víc v mém mínění utvrzuje.

(tapeta je v médiích, začíná mě bavit dávat sem své práce xD)