Stay with me {DBH fanfikce}

3. kapitola

Marcus 

"Co si o tom myslíš?" Zeptá se mě Carl po půl hodině dodělávání dalšího díla. Odložím nové balení barev do poličky a otočím se jeho směrem. Zaměřím pohled na jeden z jeho mnoha obrazů. "No, něco na tom je, něco co nedokážu definovat. Myslím, že je skvělý." 

"Pravdou je, že už nemám co víc říct. Každým dnem se blížím ke konci, jsem jen starý muž, kterému zbývají jen štětce a plátna," promluví ke mně Carl s vážným tónem. "Ale dost o mně. Co v sobě skrýváš ty?" Nemám tušení kam touhle konverzací směřuje, ale podle mého to je hlavní část Carlova charakteru, nikdy nevíte, co od něj čekat. 

"Dej tomu šanci, zkus něco namalovat." Překvapeně pozvednu obočí. "Namalovat? Ale co, já", hledám vhodná slova pro pokračování. "Namalovat co?" Zeptám se trochu nechápavě.

"Cokoliv chceš! Jenom to zkus." S těmito slovy mi podá paletu s barvami a štětec. Nenapadá mě žádná věc co malovat. Jediné co dokážu, je přesně okopírovat nějaký objekt. Pohlédnu opět na Carlův obraz. Namočím štětec do barvy a začnu jemnými pohyby přenášet barvu na čistě bílou plochu. Netrvá to dlouho a stejný obraz v menší podobě se vyjímá mezi zbylými bílými plátny. 

"To je perfektní kopie." Poznamená Carl zkoumající pomalovaný papír. "Ale kreslení není o vytváření repliky světa. Jde o to ho předvést, vylepšit ho. Ukázat něco, co můžeš vidět jenom ty." Nechápavě pohlédnu na Carla s zpátky na plátno. "Carle, nemyslím, že něco takového dokážu, není to v mém programu." Snažím se dostat pryč z této situace. Nedokážu namalovat něco jako Carl, nemám nic jako fantazii. "Pokračuj, vezmi další plátno." 

"Něco pro mě udělej, zavři oči, věř mi." Pomalu splním Carlovo přání a otočím se směrem  k plátnu. "Zkus si představit něco co neexistuje, co jsi nikdy neviděl."  Snažím se myslet jinak, než je zadáno v mém původním programu. Cítím jak dioda na mém spánku změní barvu na žlutou. 

"Teď se jen soustřeď", pořád se nemůžu zbavit pocitu, že to co dělám je špatné, ale pro Carla bych udělal cokoliv, je něco jako můj táta. Vždy mě bral jako živého, i přes to, že jsem jen stroj. Většina androidů takové štěstí nemá. 

"Co díky tomu cítíš, nech svou ruku vyjádřit své myšlenky na plátno." Pokusím se přestat vnímat svět kolem. Soustředit se jen na své myšlenky. Skoro bez mého vědomí začnu lehce štětcem roztírat barvy po bílé ploše. Žlutá barva na diodě začne zběsile blikat. Úplně přestanu vnímat co se děje kolem. Zapomenu na to, co je správné a co ne.

Myšlenky se mi začnou upínat k deviantům. Všichni říkají, že androidi nikdy nemůžou doopravdy nic cítit. Jen dokážou emoce předstírat. Co když si ale jen uvědomili pravdu a poznali kým opravdu jsou? Začnu si představovat, jaké to je začít cítit. Když už nedokážete jen dál nechat se ničit a nemoct říct ani slovo. 

Po delší době opět otevřu oči. Barvy na plátně vytvářejí siluetu. Android, který si v zoufalství překrývá obličej dlaní, jako by se snažil utéct realitě. 

"Páni", překvapeně vydechne Carl s pohledem upřeným na obraz. Hlavní dveře od pracovny se nečekaně otevřou. 

"Čau tati", do místnosti vejde Carlův syn. Dveře se za ním automaticky zavřou. 

"Leo", pronese Carl ne moc nadšeným tónem.  "Neslyšel jsem tě přicházet." Otočím se jeho směrem a střídám mezi nimi pohled. 

"No, jen jsem procházel kolem, tak jsem si říkal že bych.." zasekne se jakoby nevěděl jak pokračovat. "Jsi v pořádku?" Zeptá se opatrně Carl. Je mi jasné proč je tady, ale rozhodně nepřišel jen pozdravit otce z dobré vůle.