Incomplete story (Minsung)

13📖

Sešel jsem menší travnatý kopeček od majáku a dostal se na kamenitou cestu.
Čerstvý mořský vítr mě hladil ve vlasech a po tvářích.
Zastavil jsem se v pohybu a zadíval se na modrou oblohu co se tyčila nad skoro stejně barevným mořem. Tvořili skoro jeden celek. Na jednom pluly lodě a druhém zase bílé mraky, které většinou rozehnal vítr.
Při pohledu na tuhle scenérii se mi udělalo těžko a smutno.
Většinou jsme takhle koukali s Jisungem a když se poštěstilo, tak nebe bylo plné těch bílých oveček.
Navzájem jsme si říkali, jak jaký mrak vypadá a u toho se dohadovali.

Minulost

Leželi jsme na posečené, přesto stále krásně zelené trávě a koukali na nebe.
Dneska bylo příjemně. Slunce tolik nežhnulo a na nebi to byl samý mrak.

„hej hyung podívej, to vypadá jako hroch” Jisung ukazoval nad sebe na velký mrak
„a tamhle to vypadá, jako hlava psa... A a a tamhle to vypadá jako žirafa”
Pokaždé ukazoval na jiný mrak

„ne, to nevypadá jako žirafa, spíš jako krokodýl stojící na nohách” odporovat jsem

„to je jasná žirafa. Podívej se pořádně Minho hyung” překulil se na čtyři a doplazil se ke mně úplně, chytl mi hlavu do dlaní a našteloval mi ji tak, jak se mu líbilo. Přesto jsem stále koukal na jeden a ten samý mrak

„není to žirafa, ta vypadá jinak” stále jsem mu nemohl dát za pravdu. Protože mě to připadalo, jako nějaký vtipný tancující krokodýl.

„jsi slepý” rty ztáhl do úzké linky a vrátil se zpět na své místo.

„nejsem slepý, ty se podívej pořádně Jisungu”

„to je jasný, jsi starý a blbě vidíš, měl bys koukat pořádně”

„už nemůžu” uchechtl jsem se „už se rozplynul” ukázal jsem na místo, kde se nacházel onen divný mrak
„a navíc, komu říkáš starý, jsem jen o rok starší”

~~~

Byla to jedna z mých oblíbených vzpomínek, koukat na mraky a následně obviňovat toho druhého, že je slepý a bez fantazie.

Už jsem se chtěl znovu rozejít, jenže mě zastavil hlas

„Minho počkej” byl to Jisung. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem nebyl překvapený

„co?” podíval jsem se na něj

„pojďme spolu” vydechl a pomalu scházel ten samý kopeček

„co jsi se tak najednou rozmyslel?” nadzvedl jsem levé obočí a nechápal, jeho náhlou změnu rozhodnutí.

„nevím”

„Uh, dobře budu to brát jako odpověď, i když jsem čekal něco víc padného, ale fajn. Takže bysme mohli na tu zmrzlinu?” trhl jsem ramenama, už to byl takový blbý zlozvyk a pomalu jsem si to šel po té kamenité cestě.
Písek a malé kamínky křupaly pod našimi kroky, v tom tichu co mezi námi začalo panovat, to byl jediný zvuk, který oživoval napjatou atmosféru.

Jisung byl zamlklý a v rukách svíral tu svoji knihu. Koukal nepřítomně před sebe. Ani jsem se nemusel bál, že by zakopl, i když člověk nikdy neví.

Vzhledem k tomu, že za celou dobu se mi nedostalo odpovědi, tak jsem doopravdy šel k tomu stánku se zmrzlinou.

Těšil jsem se až znovu ochutnám ten sladký pamlsek, který mi vždy vykouzlil úsměv na tváři. Taky jsem byl zvědavý zda stále chutná stejně.
Abych se přiznal, naposledy jsem tu byl právě s ním. Pak když už jsem ho nepotkal, jsem sem nešel.