Incomplete story (Minsung)

12📖

Musel jsem se nad touhle vzpomínkou pousmát.
Vždycky jsem měl hroznou škodolibou radost, když jsem ho mohl zlechtat.

„opravdu jsem tak ošklivý?” zeptal jsem se Jisunga. Chtěl jsem vědět na čem jsem, když už jsem údajně cizí, tak aspoň nějaký upřímný názor

„jo a hodně” wauu, to byla skoro poklona

„to zahřálo u srdce” pokýval jsem hlavou a nasadil upřímný výraz

„nechceš se jít věnovat něčemu jinému?” podíval se na mě, očividně mu moje přítomnost začala vadit

„jako třeba?”

„já nevím, třeba běž dělat to, co máš rád” rozhodil rukama a kniha mu spadla na zem s hlasitým prásknutím

„však to dělám”

„jsi divný” zašklebil se a zvohl se pro knihu

„koukám, že tě to udivuje” trhl jsem ramenama a zvedl se ze židle. Upřímně, nevěděl jsem co jiného dělat. Připalovat se venku na zahradě se mi nechtělo a dostat další rozplavbu v moři taky ne.
Bezhlavě jsem si sedl hned vedle Jisunga a nakoukl na jeho knihu. Opravdu mě zajímalo co čte. Pokaždé jsem ho viděl s něčím jiným.
Pomalu na mě otočil hlavu s výrazem který naznačuje, že otravuju a jsem v jeho zóně nevítaný.

„běž jinam” zašeptal s nízko položeným tónem hlasu

„dobře, tak pojď semnou”

„ale já nechci” zamračil se a odsunul

„fajn, tak ani já nechci jít pryč” skřížil jsem ruce na prsou a zahleděl se před sebe. Měl jsem v plánu si s ním trošku hrát, ať ví s kým má tu čest.
„ten zmrzlinový stánek u toho obchůdků s rybářskýma potřebama, pořád stojí?” optal jsem se.

Jisung hlasitě a naštvaně vydechl, byl jako býk.
„jo stojí. Máš v plánu už odejít a dát mi pokoj?”
Osopil se na mě a přivřel oči, když se na mě otočil. Bylo celkem vtipné to pozorovat, vypadal jako naštvaná veverka, která přišla o svůj ořech a teď se chce mstít

„ne nechci” pokazil jsem mu jeho radost, rozhodně nechci odejít sám, to by to měl až moc jednoduché

„tak proč jsi se ptal?”

„to pro případ, že bys si to rozmyslel a chtěl semnou někam jít” osvětlil jsem své úmysly a opřel se zády o chladnou zeď, co byla za námi. Bylo to v tomto teplu neskutečně příjemné. Přímo až slastné.

„jak naivní” pomlaskl si a zakroutil hlavou, než se zahleděl znovu do popsaných stránek

„to ti dělá tak moc velký problém mě poznat? Sám uvidíš, že nejsem tak hrozný, jak si myslíš” mluvil jsem téměř ledabyle. Opřený o zeď, natažené nohy, ruce stále složené na prsou s pohledem zapíchnutým na dveřích od majáku

„jenže já řekl, že tě poznat nechci, jsi snad hluchý nebo hloupý?”

„v tom případě mi věř, že mě už znáš a dlouho”

„proč bych měl? Nepamatuju si, že bych se bavil s někým, jako jsi ty”

„to bolelo” položil jsem pravou ruku na místo na hrudníku, kde by se mělo nacházet srdce a udělal raněný výraz.

„jsi otravný”

„a ty zase nepřirozený, nudný a divný. Pamatuju si, že jsi byl úsměvavý, hlučný, bláznivý a nikdy jsi mě od sebe neodháněl, ale jak je libo” postavil jsem se na nohy
„klidně si tu můžeš užít zbytek svého nudného života, uvězněný ve fiktivních příbězích” rozhodil jsem rukama, úplně stejně jako to dělává on a dal jsem se na odchod.
Sice jsem chtěl byl neoblomný, ale i já vím, že čím více budete rýpat a otravovat, tak to lepší rozhodně nebude.
Musel jsem porušit to, že sám neodejdu. Prostě jsem to udělal, nedá se nic dělat.