Naposledy... [oneshot]

♡

Naposledy se mé rty dotknou tvých..

Tohle noční nebe, krásné hvězdy, pestrobarevné průvody, písně a tvůj ochraptělý, ale stále nádherný hlas. Znovu a znovu ses snažil mě přemluvit, abych šel s tebou na to místo kde vždy šly vidět tisíce hvězd, kde studený vánek rozfoukával tvé copánky do různých stran, kvůli čemu sis často stěžoval na to, že ti pořád překáží při hraní na lyru. Dokonce když jsi byl naštvaný, dokonce když jsi polohlasem mluvil, vždy jsi vypadal jako malé, náladové dítě, Venti...

Xiao pomalu přichází za Venti a jemně se dotýká chlapcova ramene, ale jako odpověď následoval tichý smích, přerušený kašlem. Okamžitě jsi si zakryl ústa dlaní, abys ode mě něco skryl.

S otázkou v očích jsem se na tebe kouknul, a ty jsi pořád stál zády ke mně.

– Jak neuctivé, Venti. – Nebylo skoro slyšet, jak jsi něco spolknul a pomalu ses otočil zpátky, vítajíc mě oslepujícím a roztomilým úsměvem. Na tvém obličeji opět byl ten falešný úsměv, já tě vidím naskrz.. já vidím ty okvětní lístky, ale nemluvím o nich, vím, že pro tebe bude nepříjemné slyšet pravdu.

Za celou tu dobu, jsme se koukali navzájem do očí, zatímco ty, nepřemýšlejíc, se potáhnul za malým polibkem. Jako kdyby to bylo poprvé v životě, i když předtím to bylo příliš rychlé, jemné a byla cítit chuť tofu.

– Venti... – Pomalu jsem udělal několik kroků dozadu, nenechal jsem se políbit. Na tvém obličeji hned byl vidět údiv. Ty tvoje překrásné a čisté smaragdové oči, dokonce ve tmě si jich můžou až příliš lehce všimnout.
– Proč brečíš?

Několik minut hrobového ticha, nevydal jsi ani zvuk, jenom jsi stál přede mnou a koukal přímo do očí. – Já... Nebrečel.
Tvůj hlas se láme na této větě.

– Lžeš. – zamračil jsem se a pokračoval propalovat tě pohledem. Možná, že jsem přeháněl, možná, že jsem se tě prostě dotknul, možná, že jsem si dělal srandu. – Otevři pusu, chci si něco ověřit. – s úlevou jsem se konečně trochu usmál, snažil jsem se tě uklidnit.

– Xiao... – Poslušně jsi otevřel ústa, kde byly okvětní lístky bledě modrých květin. Bylo jich sice málo, protože jsi za tak malý čas jako zázrakem stihl většinu spolknout nebo někam schovat. Pomalu jsem se začal k tobě přibližovat, pořád blíž a blíž, dokud jsem nestál těsně u tebe, chvilky trapného ticha a rozpaků rychle mizí. Lehce zvedám tvoji bradu a něžně tě líbám, cítím, jak všechen strach, problémy a tíha spadají s tvých křehkých ramenou...

– Miluji tě, Venti. – Držel jsem tě blízko k sobě a pomalu přejížděl rukou po tvých měkkých vlasech, uvědomil jsem si, jak moc mi budeš chybět. Jako odpověď jsi mi řekl to samé, ale ve svém stylu.

– Xiao, chci ti věnovat melodii. – Tvoje oči ve tmě lehce zářily, na pozadí hvězd jsi vypadal jako skutečný bůh, kterého jsem viděl, protože... neni tu nikdo, kdo umí hrát na lyru tak obratně a vypadat stejně mladý. Pro mě jsi celý vesmír. Lehce ses usmál a vyvlékl z mého objetí. Udělal jsi několik kroků dozadu, tak, abych tě mohl dobře vidět. Uviděl jsi můj lehký úsměv, vzal sis svou lyru a něžně jsi přejel jednou rukou po jejich strunách, jako bůh písní, a zazněla něžná melodie, potichu sis začal broukat některé málo slyšitelné noty, ale stále jsem obdivoval toho, kdo poznal lidstvo i božstvo. Nespěchajíc, pomalu a neposřehnutelně jsi ukončil tuto melodii, jako ukolébavku. Na tvém obličeji se objevil ruměnec, s silou jsi stiskl hudební nástroj v rukou a koukl ses mi přímo do očí.

– Tak co? – Trošičku ses zakoktal, zakašlal jsi a stále ses mi koukal přímo do očí. Pomalu jsem kývnul v znak souhlasu a lehce zatleskal, dokonce taková reakce pro tebe byla jako největší přání.

– Bude se mi stýskat. – Už jsem určitě viděl, jak jsi pomalu začal mizet, věděl jsem dopředu, že budeš spát dlouhým a neobvyklým snem. – Proč jsi mi to neřekl dříve... – Sledoval jsem, jak na místě, kde jsi před chvilkou stál, nic není.

Omlouvám se, ale já je prostě miluju ty dva. Jsou tak.. Tak.. No, nemám slov. Doufám, že se líbilo. <3