Sirény

2.

 Soudní lékař se obezřetně přiblížil ke svému synovi. Tane stále v šoku hleděl na mrtvou. Když se nacházel v bezprostřední blízkosti, Tane konečně vzhlédl. Nevysvětloval, proč uskočil od chladícího boxu, ale ukázal svou dlaň.

„Co je to?" podivil se starší, když si všiml stop po nehtech. Šestá použila sílu, téměř to vypadalo, jakoby kůži protrhla. Taneovi se rozzářila tvář. Překvapení pominulo a on si uvědomil, že měl pravdu. Bez rozmyslu se vrhl k dívce.

„Žije," radoval se. Víčka nechávala stále zavřená, hrudník se jí nezvedal a celkově si ponechávala tvář mrtvé, ale Tane věděl svoje. I staršího nechal na pochybách.

„Nepřibližuj se k tomu," varoval ho otec. Nelíbilo se mu, co se zrovna dělo. Nic divnějšího ještě nezažil. Byl přesvědčen o tom, že mořské panny jsou jen výmysl, ale něco tady nevonělo. Tmavovlasý by nezašel tak daleko, aby ho přesvědčil, nezpůsobil by si šrámy na ruce sám.

Tane si nedal říct. Jeho nadšení ho zaslepilo natolik, že přestal poslouchat pud sebezáchovy. Zachránil ji, jak by vůči němu mohla cítit cokoli jiného než vděk? Jenže kluk se pletl. Nadlidsky krásná dívka nejen, že se neřadila mezi jeho vlastní rasu, ona lidi hubila. Tane stál nad nejnebezpečnějším stvořením, které mohl potkat. Pozoroval někoho stejně chytrého, jako byl on sám, někoho prohnanějšího než lišku a slizčího než hada. Někoho s kým nebylo radno si nezahrávat.

„Asi se jenom bojí. Je koneckonců v neznámém prostředí, oblečená v bílém pytli a obklopená lidmi, které nezná," rozebíral Tane její situaci. Vyhrnul si rukávy a opět zanořil ruce do průzračné tekutiny. Hladina se jemně zvlnila. Kluk se nemohl dočkat. Jemný dotek dívku donutil otevřít oči. Vypadaly jako šedé a nemilostné oči predátora, tolik si stihl všimnout.

 Popadla ho za předloktí a on znovu ucítil, jak se mu do kůže ryjí její prsty. Nestihl se vzdálit jako předtím. Neznámá ho stahovala k sobě a jakmile byl těsně nad povrchem vody uvolnila stisk. Tane si oddechl, ale přesně to dělat neměl. Přišel tím o většinu vzduchu v plicích. Poté se všechno odehrálo strašně rychle.

Otec na tmavovlasého křičel varování, ale Tane v tu dobu už cítil, že Jane Doeová mu sevřela vlasy na zátylku. Chvíli na to se jeho hlava ocitla ve vodě, zatímco se dívka vyšvihla do stoje.

Třásla se, Tane to zřetelně cítil. Celou svou vahou se zapřela, aby udržela jeho vzpínající se tělo v boxu. Klukovi docházel kyslík mnohem rychleji, než čekal. Hlavně jeho pokusy o osvobození ho stály spoustu vzduchu. Panikařil. Došla by jí síla, jelikož už teď jí měla málo, ale pokud by sebou mrskal dál, stihl by se utopit ještě předtím.

„Nepovede se vám dokázat, co jsem!" zasyčela. Hlas jí ochraptěl a Taneovi naskákala husí kůže. Jak jen někdo tak krásný dokázal být tak krutý?

„Necháte mě okamžitě jít, jinak ho utopím!" hrozila. Soudní lékař na ni nevěřícně civěl. Co byla zač?

Tane už nemohl. Nikdy neplaval, takže jeho schopnost zadržování dechu byla přinejlepším mizerná. Viděl poslední zbytky životadárného plynu, jak unikají ve formě bublinek. Pokusil se znovu vzdorovat a doufal, že se smiluje. Vždyť jí zachránil život! Copak si nezasloužil nic za své dobrodiní?

Dívka poznala, že se kluk pomalu vzdával. Dospělý jí neodpovídal, strnul na místě. Podezřívavě si ho měřila a pokusila se odhadnout, jestli se nejedná o taktiku. Nakonec se rozhodla pro jiné řešení. Vytáhla topícího se.

Tane se chtěl nadechnou, ale prvně se musel zbavit vody. Hrudník se mu nadzvedal v nepravidelných intervalech a myslel jen na to, jak zařídit, aby se události neopakovaly. Zabila by ho, protože on by už podruhé nepřetrpěl ani minutu.