Sirény

4.

 Jejich další setkání na sebe nedalo příliš čekat.

Ani Loes ani Tane nejásali radostí. Jejich pohledy se ani jednou nesetkaly. Pečlivě se vyhýbali jakémukoli vzájemnému kontaktu, což neznamenalo, že by se tajně nepozorovali.

Tane z dívky nespustil oči, když ji vlekli po schodech dolů. Připodobnil scénu ke krocení divokých zvířat. Černovláska v jednu chvíli popadla zábradlí a odmítala se ho pustit. Přesto ji neúprosně táhli dál. Nehty se jí zaryly do kovu, ze kterých byly příčky vylity. Ale jako dlouhodobá opora jí to neposloužilo.

Neměli právo s ní takto zacházet, žádné jiné vodítko k případu zatím nenalezli a podněcovat její rozzlobenost nemělo cenu. Na druhou stranu chápal, že pokud by je žalovala, použili by proti ní všechny poskytnuté informace. Nebyla člověk, občan a těžko říct jestli zvíře. Neznala zákony, alespoň to Taneovi tvrdili a vykazovala agresivní chování.

Uhnul pohledem a zaměřil se na mrtvé tělo. Žádal Radea, aby nepovolali jeho otce. Rade se snažil, ale když přišel se sklopenýma očima a protáhlou tváří, Tane věděl, že selhal.

„Dokážete říct, kdo to je?" zeptal se jeden ze strážníků. Dívka znechuceně odvrátil hlavu, když odkryl plachtu a ukázal jí obličej mrtvého.

Muž ve svých padesátkách. Krásný, že nemohl patřit do reality. Ani herci upravení speciálními efekty se mu nerovnali. Vlasy měl úhledně spletené do copu a Tanea by nenapadlo, že se stal obětí brutálního útoku. Když však srovnal jeho s Loes, tak si uvědomil, že mrtvý je oproti ní fádní.

„Waldek," pojmenovala muže.

Rade se vyrovnal. Všichni čekali, co udělá dál. Tane neprožil poslední den způsobem, kterým ho přečkali oni. Připravili se na útok, na uši rvoucí řev a na násilí. Ale jak tvrdila už předtím, smrt někoho z jejích ji nezajímala. Záleželo jí pouze na ní samotné.

Tane po Loes loupl očkem. Záda se jí jemně hrbila a oči měla unavené. Když natáhla dlaň, celý sál se připravil na útok. Obzřetně nechala bříšky prstů klesnou na obličej zmíněného Waldeka. Spustila víčka a nadechla se způsobem, že se jí hruď znatelně zvedla. Copak se kluk pletl? Cítila vůči zesnulému cokoli jiného než lhostejnost? Zašeptala pár slov na rozloučenou společně s nevyslovenou omluvou. Nepohnula se několik minut. Své ruce sejmula a v očích se jí leskla slaná voda. Nedala slzám průchod a dvěma mrknutími je zahnala. Dokázala provést všechno tak přirozeně, že kdyby ji Tane nepozoroval celou dobu, nikdy by si nevšiml, že měla na krajíčku.

„Byl to můj bratr," zamumlala, jakoby tušila, že policie se nespokojí jen se jménem.

Chytila cíp látky, aby zemřelého znovu schovala. Když tvář zakryla plachta, otočila se, ale ztuhla v půlce pohybu. Něco si uvědomila.

„Jak víte tak jistě, že je mrtvý?" sykla. U ní si to také mysleli, ale nakonec přežila. V hlavě se jí začínaly utvářet konspirační teorie. Hráli si s ní, teď zabijí jednoho z jejího příbuzenstva a nakonec, až uspokojí své sadistické chutě, ji potká stejný osud.

Rozhlédla se kolem sebe. Nikdo jí neodpovídal, ačkoli tvrdili, že ona odmítala komunikovat. To Loes donutilo k činu. Strhla z Waldeka celé plátno odhodlaná ho zachránit. Uviděla něco, co jí vyrazilo dech. Těsně pod pupkem se táhla dlouhá řezná rána. Krev už dávno zaschla, což na jednu stanu zmírňovalo hrůzostrašnost pohledu, na druhou odhalovalo, jak hluboký zářez někdo udělal. Prozrazovalo to i záměr vraha – rozpůlit neznámého.

Loes okamžitě odskočila. Taneův otec, který doposud jen beze slov seděl, tělo nechal zmizet pod bílou plachtu, když uviděl dívčin vyděšený obličej. Černovlasá prohmatala své vlastní břicho. Nezdravě zbledla a poté se, poprvé s cílem být zaregistrovaná, podívala na Tanea. Naprázdno otevřela pusu, změřila si kluka od hlavy k patě, aby se ujistila, že tam stále stojí.

„Udělali jste to vy?" vypadlo z ní. Tentokrát nehrozilo, že pokud by odpověděl nežádoucím způsobem, vymlátila by z něj duši.

„Našli ho v tomto stavu."

Dívka se prohnula v pase. Tiskla si břicho, jakoby jí bolelo a obočí úzkostně stáhla. Při pomyšlení, z jakého důvodu vypadal její bratr tak, jak vypadal, se jí obracel žaludek. Ale musela se zeptat.

„Vy lidi...vy...vy jíte ryby, že?"

Zdánlivě nesmyslná otázka, ale reakce na ni byla klíčová. Tane zmateně nakrčil nos. Čeho se snažila docílit?

„Jíme," souhlasil.

Loes zakvílela. Lidé vinili je z vražd, kterých se její druh nikdy nedopouštěl a přitom sami prováděli mnohem odpornější činy.

Strážníci kolem ní ustoupili a kryli si uši dlaněmi. Její křik se nedal snést, znala jeho účinky. Když křičela byla nedosažitelná. Nikdo z lidí neunesl jeho vysokou frekvenci, pokud nechtěli skončit hluší, tak jim nezbývalo nic než se vzdálit.

Loes už nemohla. Svezla se na zem, ale neustala v kvílení. Cítila, jak špatně jí je od žaludku a radši neodhadovala čas, který zbýval jídlu, aby zůstalo v břiše.

Jedli ryby! Samozřejmě že jedli ryby!

Když ztichla, slyšela, jak několik desítek mužů vytáhlo své zbraně a jen jeden jí přispěchal na pomoc, jakoby tušil, co mělo následovat.

Jak předpokládala, Tane byl hodný. Opakovaně ho ohrozila na životě, a přesto klečel vedle ní. Cítila na zádech jeho teplý dotyk. V první chvíli chtěla štěkat a kousat, protože člověk jako on se jí přeci nesměl dotýkat. Ale neměla možnost. Stihl její vlasy zvednout přesně v čas. O sekundu později by se setkaly s Loesinou dnešní snídaní.

Tane nic neřekl, jen jí klidně přejížděl palcem po páteři a udržoval černé vlasy v bezpečí. Jakoby chápal, jak se cítila. Jakoby věděl, že si připadá jako vetřelec, kterého se ostatní snaží uštvat.