devil's advocate | sope

II.

Venku jsem se zdržel déle, než jsem původně plánoval. Vesnice, ve které ztratím následující měsíc svého života, není moc velká, ale za to je tady celkem dost míst, které jsem ještě nikdy neviděl. Sice mi pomalu mrzly prsty na rukou, ale pořád mě to venku bavilo víc, než doma ve společnosti mé rodiny. Nic proti nim, zas tak špatní nejsou, ale na můj vkus jsou všichni moc extrovertní a hlasití. Navíc, kdyby se o mně dozvěděli určité informace, asi by to nedopadlo nejlépe.

Z myšlenek mě vyrušil zvuk blížících se kroků. Zvedl jsem hlavu a spatřil tři postavy v dost realistických kostýmech. No jo vlastně, vždyť je dneska Mikuláš. Celkem nostalgie, vzpomínám si, jak k nám domů chodil děda v červeném plášti a já jsem předstíral, že ho nepoznávám. Fakt mi chybí... byl to jediný člověk, se kterým jsem si opravdu rozuměl.
,,Tak co, zlobil jsi?"
Trhl jsem hlavou. Jak se mně tak rychle dostali? Sice mě trošku děsila jejich přítomnost, ale rozhodl jsem se zapojit do jejich hry.
,,Jasně, každý den."
,,Tak to tě budeme muset patřičně potrestat," poznamenal Mikuláš a rozesmál celou svou skupinku. Konečně jsem se jim pořádně podíval do obličejů. Nebudu lhát, vypadali celkem sympaticky, hlavně ten v dobře propracovaném čertím kostýmu. Pod čelenkou s rohy mu padaly do čela mírně rozcuchané černé vlasy, které byly o něco delší, než ty moje. A rozhodně vypadaly lépe. Celkově vypadal lépe, než kdokoli jiný, a troufnu si říct, že se svým výzorem vyrovná kdejaké celebritě. Bohužel jsem si neuvědomil, že na něj už nějakou tu chvilku nepřítomně civím, a z mých představ mě dostalo až lusknutí před očima.
,,Hej ty, přestaň hypnotizovat Hoseoka a pojď se s náma opít," zvolal anděl, ,,vypadáš jako někdo, s kým se dá bavit."
,,Ne, že by tu bydlel někdo jiný, než senilní dědoušci se svými otravnými vnoučaty," uchechtl se Mikuláš.

Chvilku jsem se rozmýšlel, jestli jít, nebo ne, ale přítomnost Hoseoka, alespoň doufám, že se tak doopravdy jmenuje, mě lákala víc než dost, takže jsem přikývnul. Kluci vypadali nadšeně, nejspíš jim opravdu chybí kontakt s někým jejich věkové kategorie. Upřímně se jim vůbec nedivím, sice nejsem tak společenský, jako oni, ale představa trávit celé mládí v této díře jen s důchodci mě taky děsila. Vydali jsme se po známých uličkách a moji společníci se mi cestou představili. Bylo pro mě těžké udržet pozornost, protože mě chůze po boku atraktivního černovláska celkem stresovala, ale z jejich projevů jsem přece jenom něco málo pochytil. Mikuláš se jmenuje Taehyung, má zvláštní styl humor a vypadá to, že dokáže být středem pozornosti úplně všude. Roli anděla zaujímal Jimin, který opravdu vypadal jako nevinný andílek, ale vzhledem k jeho poznámkám to tak nejspíš úplně nebude. No a můj oblíbenec Hoseok se i přes to, že mě ze začátku snad ani nepozdravil, po čase rozmluvil. A to hodně. Trošku mi začal připomínat dědu. I přes to, že byl pravý opak mě, co se hlasitosti týče, vypadal, že naprosto chápe moji uzavřenost. Za tu chvilku, než jsme došli k polorozpadlé budově, jsem nabyl pocitu, že ho znám celý život.
,,Tohle je starý stadion?" zeptal jsem se, protože jsem rysy opuštěného místa poznal.
,,Jo, ty si ho ještě pamatuješ?" začal se mě vyptávat Jimin.
,,Pamatuju, dokonce jsem tady kdysi byl na fotbale, ale to už je hodně dávno... Nejspíš jsem fakt starej," poznamenal jsem a instinktivně hodil pohledem po Hoseokovi, který se mé poznámce zasmál. Takhle úspěšně jsem se už dlouho necítil.