Prolog

67 6 2
                                    

Krev, řinula se z té obrovské rány uprostřed její hrudi. Na tvářích ji zasychaly poslední slzy, které vytekly z těch nyní skelných očí. Křik se rozléhal od stěn. Zoufalý, nelidský. Chtěla jsem vědět odkud vycházel. A pak mi došlo, že to já jsem křičela. Protože všechny báchorky byly skutečné, protože Ona byla skutečná a stála přímo přede mnou. S rukou od karmínové krve, s bijícím srdcem na dlani. 

Ztuhla jsem, neschopná racionálního uvažování. Nechtěla jsem myslet, už nikdy. Chtěla jsem jen, aby to nebyla pravda, ale to se mi taky splnit nemělo. Protože jsem ji viděla na vlastní oči. Agapé, bohyni lásky. 

Ovládala jsem bolest pouhou myslí, způsobovala ji bez mrknutí oka. Ale za královnu bolesti jsem se považovat nemohla, ne, to byla ona. Láska, ničitelka srdcí, patronka spřízněných duší. 

Nic nebolelo tolik, jako zlomené srdce. Kvůli lásky lidé dělali šílené věci. A proto jsem se ji vyhýbala. Proto a taky kvůli toho, že jsem nevěřila v mé právo na lásku. Nikdo o mě nestál, nikdo mě nemiloval, to mi má starší sestra vysvětlila již před velmi dlouhou dobou. 

První jsem ji nevěřila, ale potom, co jsem pouhou myšlenkou zabila lupiče vkrádajícího se do našeho sídla a otec mě ze strachu zavřel ve sklepení, mi došla pravdivost jejich slov. Nestál o mě a matka nás radši opustila, než by se na mě musela dívat. 

Zabodla jsem modré oči do Lásky. Měla velká kožnatá křídla, růžovou pokožku, rudé vlasy vlající jako plameny ohně kolem její hlavy. Onyxové oči, jen čerň, nic víc. Oči démona, oči Lásky. Usmála se svými plnými rty až se v měsíčním světle zaleskly ostré tesáky. 

Dívala se na mě, zvedla ruku s dlouhými drápy a srdcem k usmívajícím se rtům a zakousla se do toho zkrvavělého orgánu dívky u jejích nohou. 

,,Stojím o tebe"

Z tesáků ji na zem při těch slovech odkapávala krev. 


AgapéKde žijí příběhy. Začni objevovat