Agapé

2. kapitola

Hvězdy se mi staly útočištěm. Vždycky, když se mé přežívání už nedalo zvládnout, koukala jsem na noční oblohu a představovala si, že tam s nimi, s hvězdami, tančím ve Vesmíru volná a šťastná. V zatažených nocích jsem o svůj útěk přicházela a možná proto jsem před třemi lety, ve svých čtrnácti, pomalovala strop svého pokoje hvězdami. A znovu mě uklidnily jen, co se otevřely mé oči a upřely pohled na strop. Sklepní zatuchlina zmizela.

Můj pokojík byl malý, ale také jediná místnost, kde jsem se cítila v bezpečí, aspoň trochu sama sebou. Vždycky mě ze sklepa přesunuly tady. Ty přesuny dovnitř a ven jsem si nikdy nepamatovala. Vždycky se konaly za mého bezvědomí.

Slastně jsem zasténala nad pocitem pohodlí díky matrace, kterou jsem byla nucena vyměnit na dlouhý týden za tvrdou podlahu.

Převlékli mě, umyli, uložili a zmizeli. Kdybych výsledky jejich práce neviděla, neexistovali by pro mě jiní lidé, než má sestra, otec a mé oběti.

Vždycky mě zvali zrůdou, ne vražedkyní, avšak já neviděla rozdíl. Životy pod mýma rukama končily. To mi stačilo.

Uvnitř mě byl jen chlad. Ledová maska, jež mě chránila. Já ji potřebovala, byla záchranným lanem stejně jako noční obloha.

Místnost se plnila horkem. Pot se leskl na mém světlém čele. Peřina škrtila mé údy.

Odkopala jsem ji a vyšvihla se do sedu. Konečně se mi podařilo nadechnout. Jenže, horko neustávalo. Teplo tančilo po místnosti. Otevřít okno mi přišlo jako dobý nápad.

Občas se to stávalo. Najednou bylo moc velké horko nebo moc velká zima. Ovládat to nešlo a nevěděla jsem, co mé stavy znamenají. Nebylo to ve mně, spíš jsem to přitahovala.

Chladný vánek protančil do místnosti a převálcoval teplo. Sfoukl papír ze stolku. Zvedla jsem ho.

Jiný nábytek se tu nenacházel. Jen postel a stůl s papíry a propiskami. Jednou nebo dvěma knížkami podle toho, jestli měl Gabriel, můj otec, dobrou náladu. A tu neměl nikdy.

Všechny ty věci sem pašovala chůva. Už jsem nepotřebovala nikoho, kdo by se o mě musel starat, ale potřebovala jsem někoho, kdo občas zkontroluje, že jsem naživu. Protože... Jen jsem přežívala a neviděla jsem nic špatného na tom to ukončit. Ta ničivá síla by mě dokázala roztrhat. Mohla mi dát konec, klid. Už bych nemusela zabíjet.

Smrt nepřišla. Možná jsem nebyla tak odhodlaná, jak jsem si myslela.

Klíč v zámku se otočil. Kovové dveře se otevřely. „Vypadáš příšerně." Měla pravdu. Má drahá sestra. Mohla jsem být v čistém, avšak černé kruhy pod očima a bledou pleť to neschovalo.

„Večeře." Oznámila a na stolek dala polévku. „Spala si déle než obvykle. Papá už se začínal bát." Ne o mé zdraví, ale o mou užitečnost. Naomi to nemusela ani říct nahlas, věděla jsem to.

Jen jsem se na ni dívala. Nestála za jediné slovo. Občas jsem nemluvila tak dlouho až jsem se bála, že to zapomenu. Slova po tak dlouhé nečinnosti pak škrábala v krku, ale byl to jediný způsob vzdoru, který jsem si mohla dovolit, a tak jsem mlčela.

Židle pode mnou zavrzala. Polévka měla možná stejnou teplotu jako já. Přišla mi ale studená. Od hladiny stoupala pára. Zase to nebylo v pořádku. Já nebyla. Pila jsem hodně pomalu. Už jsem to znala. Kdybych po takové době hladovění jídlo snědla rychle neudržela bych ho moc dlouho.

Sestra se mlčky dívala, jak jím. Po chvíli už to nejspíš vzdala a začala zase mluvit. „Brzy dostaneš další úkol." Zarazila jsem se. Mramorovou sochu jsem uměla hrát moc dobře. Nebylo to poprvé, co jsem tak ztuhla.

Naomi mi vypáčila misku z ruky a položila ji na stolek, na který si posléze sedla. Zvedla mi bradu a tím pohybem si vynutila mou pozornost. Výraz šoku jsem nestihla skrýt. Zapomínala jsem mrkat až mě z toho oči pálily.

„Děláš to pro rodinu mi hermana, jsi naše největší výhoda." Věřila svým slovům tak moc až mě z toho oči znovu začaly pálit. Cítila jsem slzy, co se derou ven. A pak začaly sklouzávat po narudlých tvářích a ona je setřela. „Má duše..." Zašeptala jsem. Tolik k mému slibu mlčenlivosti. „Tvá duše je už zkažená, těmi ďábelskými silami, ty si zkažená." Mluvila chlácholivým hlasem. Panenkovské oči přetékaly citem, když mluvila o těch věcech. Věcech, jež mi nedávaly spát.

S každým zabitím jsem přišla o kousek duše. Stávala se černou a bolestivou, nedůvěřivou, prolezlou stíny. Ty se na jednou zdály opět přítomné. Možná měla pravdu, možná jsem duši už opravdu neměla. Možná se nebylo čeho bát. Stejně... Stejně tam ten pocit byl a přetrvával.

„Odpočívej drahoušku,

Brzo se vrátím, sbírej síly." Pohladila mě po líci a odešla. Pořád jsem seděla ztuhle. Myšlenky mi vířily jedna přes druhou. Konečně jsem se pohnula, otočila hlavou. K nejtemnějšímu koutu pokoje.

„Co mám dělat?" Znovu jsem se zmohla jen na šepot. „Pomozte mi, prosím." Prosila jsem své démony. Stíny na mě koukaly. Neměly oči, avšak já moc dobře věděla že vidí. Lépe než všichni. Oni totiž vidí pravdu, kterou jsem díky našemu zvláštnímu poutu byla také schopna zahlédnout.

Svět byl tak neskutečně ohavný. V jejich očí se vše zdálo umělé. Prázdné, zašedlé a bez života. V jejich očích, vše na zemi bylo za clonou a mrtvé.

Pohly se a rozvířily. Létaly po stěnách, ne, nelétaly, splývaly se stěnou, surfovaly na ni jako na vlnách z temných míst. A přibližovaly se ke mně. Oddělily se od stěn do prostoru. Točily se kolem mě jako vír nejčernější noci.

Tentokrát jsem je přivolala vědomě. Chtěla jsem s nimi být spojená. Ne kvůli bolesti, ale rozhovoru. Nalétaly do mě a pohled se mi začerňoval. Pak už jsem pokoj neviděla. tma si mě našla.

Ne na dlouho. Probudila jsem se v jiném pokoji. V místnosti v mé hlavě. Říkala jsem mu bezpečný přístav. Na světě mi nepatřilo nic, ani já sama jsem si nepatřila, avšak v mé hlavě, bylo mé všechno. Tam jsem byla pánem.

Místnost neměla okna ani dveře, jen obrovskou knihovnu podél všech stěn a červenou pohovku uprostřed. Před ní se občas ještě objevil stolek z tmavého dřeva, když jsem ho potřebovala, a to teď nebylo.

Sedla jsem si na pohovku a zavřela oči. Čas pustit je dál. Představila jsem si dveře. Nejen kde mají být a jak mají vypadat, hlavně, že je tam opravdu chci mít. A ony se objevily.

O tomhle tajemství jsem svému otci nikdy neřekla. Neřekla jsem mu, že stíny nejsou jen nemyslící bytosti. Neřekla jsem mu, že s nimi komunikuji. Neřekla jsem mu, že mezi nimi existují výjimky.

Dveře se otevřely a dovnitř vešly tři osoby tak nadpozemsky krásné až se mi zatajil dech.