Agapé

4. kapitola

Zítřek přišel moc brzo. Slunce zapadlo a opět vyšlo a ani mé modlitby ke všem bohům tento přirozený koloběh věcí nemohly změnit.

Ráno jsem hned po probuzení našla na stolku vedle postele namazané chleby a sklenici oranžového džusu. Sklo bylo orosené a kostky ledu praskaly pomalým rozpouštěním. Žaludek vydal hlasitý zvuk. Snědla jsem všechno a nenechala ani drobeček. Pak jsem konečně smočila vyprahlé hrdlo ve studeném pomerančovém nápoji.

To byla chyba.

Vypitá sklenice se rozbila o podlahu, když jsem ji upustila. Místnost se rozostřila a zvuky utlumily. I po dlouhém spánku jsem se cítila velmi unavená. Museli do pití dát uspávadlo. Čas nadešel.

Dveře se otevřely. Zřítila jsem se zpět do matrace. První vešel otec v závěsu s dvěma gorilami. Lépe bych ty robustní muže popsat nemohla.

Přišli až ke mně. Nedokázala jsem se hnout. Otec něco řekl. Gorily se sehnuly a podebraly mé tělo. Odnášely mě pryč. Zpátky, tam kam slunce nesvítí, tam kde strachy ožívají a panuje smrt.

Cesta se mi zdála opravdu krátká, a po tom uvědomění, se dostavil šok. Nebyla jsem v bezvědomí. Ano, cítila jsem se znavená a malátná. Svaly mi nespolupracovaly, avšak viděla jsem vše. Celou cestu. Něco bylo jinak. Jinak a hodně špatně.

Zavrzaly dveře, zapraskaly schody a pak se má záda prudce setkala s již známou kamennou podlahou. Ležela jsem na podlaze s vykulenýma očima a poslouchala, jak odcházejí.

Už jsem nemohla být vzhůru. Spánek si mě přitáhl k sobě.

Seděla jsem na povědomé louce. Stébla trávy nechávaly na konečcích mých prstů vláhu. Vládl tady klid. Takový klid jsem dlouho nezažila.

Ten potok se přede mnou zjevil z ničeho nic. Ne, uvědomila jsem si, byl zde vždycky.

Natáhla jsem ruku k hladině s chtěla se ji dotknout. Zarazila jsem se. Osm prstů bylo na mé ruce. Osm a já si byla jistá, že správné číslo mělo být pět.

Pak mi to došlo. Ta louka, ten klid, se mi zdáli. Trochu jsem zasmutnila, že to není skutečné. Jen na chvíli. Pocit pohody zvítězil.

Naklonila jsem se nad hladinu a chtěla se podívat na odraz mé tváře. Prohlížela jsem se jako exponát v muzeu. Něco bylo jinak. Modrá panenka levého oka se zbarvila do zelené a pravé ho následovalo. Ty oči už jsem viděla. V jiném snu. Na stejné louce.

Odraz na mě mrkl a usmál se. Odraz udělal něco, co já ne. To mě vyděsilo. A pak mě něco strčilo prudce do zad a já se nořila do vody rovnou po hlavě.

Zase jsem byla ve sklepě. Kašlala jsem vodu. Utopila jsem se ve snu a kašlala vodu v realitě. Realita a představa teď mezi sebou měla průhlednou hranici a já ji nedokázala rozeznat. Kašel konečně ustal a mohla jsem se nadechnout.

Cítit kyslík v plicích bylo osvobozující.

Musela jsem spát déle než je normální. Ta látka kterou mi podstrčili rozhodně nebyla nic mírného. Podle toho jak moc velký jsem měla hlad a potřebu zajít si na záchod jsem usoudila, že podlaha si mohla na mou postel hrát i tři dny a více.

Což nebylo dobré, urychlovali postup. Ať chtěl otec docílit čehokoliv tlačil ho čas.

Po dlouhých minutách, které mohly klidně být i hodiny jsem už plný močový měchýř nevydržela a využila kbelík, který byl v rohu sklepa přesně pro tyto účely.

Hned po dodělání potřeby někdo otevřel dveře a já byla opravdu ráda, že mě takhle nikdo nenačapal. Věděla jsem, že jsou zde kamery, ale střet přímo byl přece jen něco jiného.

„Holčičko," usmál se na mě můj táta. „Tento týden budeš mít opravdu důležitou práci." Pokýval hlavou ze strany na stranu. Stíny se zatetelily radostí. „Podařilo se nám vypátrat syna jednoho z našich největších konkurentů."

Dívala jsem se na něj a nechápala proč dostávám všechny ty informace. Něco z mého výrazu mu to nejspíš prozradilo a tak se dal do dalšího vysvětlování.

„Pokud ho vymažeš, už se postaráme o to aby se jeho otci stala menší," zamyslel se „nehoda." Moc dobře jsem věděla, co v otcově případě slovo nehoda znamená, já byla nehoda, mé činy byly taky nehody.

„Holčičko," přešel ke mně klečící na zemi a chytil mě za ramena. „Tvým úkolem je zajistit tvé rodině bezpečí. Postarej se o to a já ti slibuji, ne, přísahám, že se budeš mít lépe. Mohli bychom ti najít větší pokoj a třeba by si s námi i mohla jíst u jednoho stolu. Co myslíš? Uděláš, co po tobě tatínek chce?"

Netušila jsem, proč se ptá. To nikdy nedělal. Úkol jsem mohla splnit i nedobrovolně. Něco bylo jinak. A já byla omámená. Protože to byl pořád můj táta. A teď mi sliboval, že se můžu vrátit. Sliboval, že budu mít opět rodinu, skutečnou, z masa a kostí, kdekoliv a kdykoliv.

To jsem nemohla odmítnout.

Táta mě přece miloval. A sestra taky.

Potřebovali mou pomoc, aby byli v bezpečí. A tak jsem jemně přikývla a nechala pár zbloudilých slz stéct z mého oka.

„Děkuji ti." Setřel mé slzy a odešel.

Vysílením jsem se zřítila do lehu. A čas běžel. Nevím jak dlouho trvalo než stíny zaplnily celou místnost a já už nedokázala uvažovat normálně.

Připadala jsem si mrtvá, nebo jinak. Připadala bych si tak, kdyby má kůže opět nehořela. Blížilo se to. Začala jsem křičet.

Strach, bolest, zoufalství. Na nic jiného jsem se nedokázala soustředit. Ty emoce se měnily v tak spalující žár. Opět mě trhal.

Spustila se mi krev z uší a na kamenné podlaze jsem s sebou házela. Prohýbala jsem se bolestí jako luk.

Všechno se ve mně hromadilo.

Nepostřehla jsem kdy ani jak se ta osoba dostala na kus podlahy vedle mě. Ležela tam a krvácela z četných ran.

Osoba se pohnula a posadila. Viděla jsem jen ruce svázané za zády a krátké hnědé vlasy. Byl to on. Otec mě prosil ať ho zabiju. Něco bylo jinak a on se kvůli toho bál, že svůj úděl nezvládnu. Ve vší té bolesti konečně zahořela i jiná emoce. Zvědavost.

Otočil se na mě s pohledem upřeným na jeho obnošené džíny a bosé nohy. Tričko na cáry roztrhané už neplnilo svůj účel. Cáry byly nasáklé krví.

„Konečně jsem tě našel."

V žáru vzplál zmatek. A pak se vše uhasilo, když ke mně zvedl své oči.

V mém nitru zavládl klid a já byla na chvíli opět na té louce. A ty zelené oči. Ty se teď dívaly přímo na mě.

Ty slova tam byly vždycky. Jen jsem nechápala jejich význam. Ten se teď projevil.

„Až se oči, jež s tebou sledovaly modré nebe zbarvit se krví, až se oči, co viděly, jak se černou zelená tráva mrví, zahledí do očích tvých pochopíš poselství o mrtvých."

„Musíš zemřít"

Dal mi sílu a já se posadila s pohledem na stěnu se třemi stíny vedle sebe. „Musím zemřít." Zašeptala jsem, ale on mě slyšel.

„Ano."

Naše oči se znovu setkaly.