Agapé

1.kapitola

„Mlčte, mlčte, prosím, mlčte." Ty hlasy byly všude. Ty stíny, ve zdech, za dveřmi a v mé hlavě. Nechtěly odejít. Nereagovaly na prosby. Na řev ani na brekot. Prostě nechtěly zmizet. Bušily mi zevnitř na lebku. „Isis" šeptaly jméno, mé jméno. Volali mě k sobě. Byla jsem tu zavřená už moc dlouho. Šílenství si ke mně nacházelo cestu. Držela jsem se za uši a doufala, že to pomůže. Samozřejmě, nepomohlo. Víčka pevně stisknutá, nehty zarývající se do hlavy, kolena pod bradou a houpavý pohyb dopředu a dozadu. Nikdy to nepomohlo. Nikdy, a přesto jsem v tomhle stavu skončila vždycky, když na mě moc dlouho zapomněly a stíny se vrátily.

Dřevěné dveře nad schody, co vedly ke mně dolů do sklepa se otevřely. Pruh světla ozářil mou schoulenou postavu. „Stav kritický, je připravená, přiveďte ho!" Mužský hlas, rozkazovačný, panovačný. Hlas mého otce. Neodvážil se sejít dolů, zbabělec, nikdy se neodvážil, když jsem na tom byla takhle. On by řekl nestabilní.

Stíny si přibližovaly a šepot zesílil. Věděla jsem, co se teď bude dít. Můj otec dodržel všechny kroky. Zavřel mě, nechal vyhladovět, vyprahnout, vystrašil a otrávil mou mysl halucinogenními látkami. Ty do mého organismu vždy přišly spolu s vodou, kterou mé scvrkávající orgány už opravdu potřebovaly.

Pak přišlo šílenství a úplná ztráta kontroly. Už jsem neovládala stíny, to ony ovládali mě. A lačnily po smrti, krvi. A já se poddala, vždycky, protože pak jsem směla vyjít nahoru, do světla, daleko od stínů.

Prudce jsem otevřela oči, jeden ze stínů šáhl na mé rameno. Chlad spálil to místo. Zůstane mi tam otisk ruky. Další do sbírky.

Čekala jsem. Za chvíli to mělo začít. Otec čekal taky. Ze shora jsem slyšela sípání. Netuším, koho otcovi poskoci měli přivést, ale ten zvuk určitě pocházel od něj. Vždycky sípali, prosili, žadonili a brečeli. Spolu se mnou, vytvářeli jsme symfonii zoufalství.

„Prosím, tati, nenuť mě k tomu, prosím." Nedívala jsem se na něj, nemohla jsem. Protože bych viděla ten nepřístupný výraz ještě dřív, než ho potvrdí slova. A já si chtěla podržet aspoň trochu naděje.

„Holčičko, víš, že to jinak nejde, jsi zrůda a zrůdy se hodí jen k jedné věci." Pořád jsem se na něj nedívala. Jeho milý tón ničil mou bojovnost. Měl pravdu, zrůda, nic jiného jsem nebyla. Jenže ji ze mě udělal on. Samozřejmě mohl na špinavou práci použít někoho jiného, udělat to jinak, ale má práce byla nejčistší, žádné stopy.

Další dotek stínu na mé kůži už stopy nezanechal. Této fázi jsem říkala mezi-stav. Jednou nohou v živém světě a tou duhou u nich, u stínů. Částečně sama sebou, částečně jimi.

Připravit se nedalo, nikdy. Vždycky to bylo jako poprvé. Na chvíli mé myšlenky ovládlo ticho, a pak se stíny kroutící kolem mého těla dostaly tak blízko jak jen mohly. Vlétávaly dovnitř, do mého těla. Přijímala jsem je a křičela, bolestí, která se mě snažila roztrhnout.

Černé žíly se větvili od hubených paží přes klíční kost po krku až k očím. Z modré se stala onyxová, stejná barva, jakou má otec, jakou má sestra a jakou měla i matka. Černé vlasy, které se předtím potem lepily k vlhkému čelu jsem teď měla všude kolem hlavy. Vlály vlivem stínů vlétajících do mé duše.

Bolest spalovala každou část mého hladového těla. Z vrchu se ozýval smích. Nevěděla jsem kdo se směje a hlavně proč? Co bylo na mém utrpení zábavného?

Stíny neviděly, nikdo je neviděl, jen já. Jen mě budily ze spánku, jen ze mě si dělaly svou schránku, kradly mou moc.

A najednou se to nedalo vydržet. Provazce spalující bolesti vystupující z kůže začaly pálit. V žílách mi proudil oheň. Ven, potřebovala jsem to všechno pustit ven.

Křik, nelidský řev. Hrdlo pálilo, dneska jsem se nařvala už moc. Nabral na síle. Poslední stíny se s vlněním pojali do mé osoby. A z křiku se stal smích. Já se smála, hystericky.

„Shoďte ho dolů a zavřete dveře!" Zase otec, i když jeho jedovatý hlas byl zastřený, mé smysly zatížené bolestí, smíchem a ohněm ho rozmazaly.

To že jeho rozkaz vykonali jsem nejen slyšela díky ráně dopadajícího těla, ale také díky otřesům podlahy.

Podívala jsem se do těch hnědých očí zastřených hrůzou. Budu si je pamatovat tak, jako si pamatuji všechny. Modré, zelené, hnědé, nezáleželo na tom, skončily stejně. Tyhle oči nebrečely. Byl smířený se svým osudem, došlo mi.

Já brečela, krev, cítila jsem ji na rtech. Tu železitou chuť jsem měla vrytou v paměti. A ten zápach. Mé škvařící maso. Výkaly a moč z kbelíku v pravém rohu. Žaludeční šťávy, když kluk, který věděl, že umře začal zvracet.

Smysly se mi zlepšily. Vše bylo zesílené. A pak nastala ta chvíle ticha před výbuchem, když hučení v uších, které jsem předtím nevnímala ustalo. Škvíra ve dveřích osvětlovala částečky prachu líně plující vzduchem.

Tepala jsem uvnitř, slyšela jsem své srdce, jeho srdce. A už jsem to nevydržela.

Vybuchla jsem jako hvězda v kosmu. Žár, bolest, černé stíny ze mě vytryskly do okolí a spálily všechno. Spálily chlapcovu lidskou duši a odnesly ji s sebou do zatracení. Už jsem ani nevnímala křik z mého hrdla. Vnímala jsem jen nevýslovnou úlevu, když ze mě ten tlak odtékal.

Zbyla jen prázdnota. Uvnitř i venku. Úleva se mísila s nechutí. Zabila jsem, zase. A neznala důvod. Nikdy. Otec mi své počínaní vysvětlit nechtěl. Všechny pravé důvody znala jen Naomi, má starší sestra, která teď otevřela dveře a pustila světlo opět do mé sklepní říše. V podstatě jsem tu vyrostla.

„Nazdar zrůdo." Zrůda ne sestra, tou jsem pro ni nebyla nikdy. Jen břímě, jen skvrna na čistém ubrusu. „Musíš tu nechat vždycky takovou spoušť?" Nakrčila nos při pohledu na rozteklý kbelík, hromádku popela, co nejspíš bývala provizorní palanda a černou skvrnu ve tvaru těla na kamenné zdi. Skvěle, další stín, co se bude chtít pomstít, co mi nedá spát.

Potrhaná halena a kalhoty mi zůstaly. Nevycházel ze mě oheň, ale spíš silná surová energie plná bolesti, která se za něj vydávala.

Už jsem neměla sílu. Končetiny nespolupracovaly. Krk škrábal a vše bylo rozmazané. „Spi Isis. Papá potřebuje, aby se jeho zbraň nabila."

Zbraň další z mnoha přezdívek, jež mi dali. Spadla jsem dozadu na záda. A chvíli předtím, než jsem upadla do spánku, nebo spíš možná bezvědomí, se nade mě ještě sklonila snědá tvář mé sestry s krátkými hnědými vlasy. Smála se. Vždycky se mi v tomto stavu smála a já neměla sílu na to ji poslat do patřičných míst. A tak jsem jen omdlela, nic jiného nezbývalo.

Ve snech ke mně opět přicházely stíny a bolest, jenže tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem viděla zelené oči. Sledovali mé sny spolu se mnou. A když jsem se do nich zahleděla strach a úzkost zmizeli a já se ocitla na travnaté louce u potoka.

Nic krásného netrvá věčně. Nebe se zbarvilo krví, tráva zčernala a já se propadala do nicoty.

Probudila jsem se. A přála si, aby se mé oči už neotevřely.