One of the crowd |L. S.|

19.

Harry

Ráno jsem se probudil s Louisem v objetí. Nedokážete si představit, jak úžasný pocit to je, otevřít oči a spatřit to sladké stvoření, jak ještě pořád klidně oddychuje s lehkým úsměvem na tváři.

Včera večer, jsme viděli ještě několik dílů upířích deníků, které mě začínají bavit víc a víc. Možná je to tím, že jsem nikdy žádný jiný seriál neviděl, ale to je jedno. Prostě mě to baví. Ale upřímně, včera jsem to nevnímal tolik jako normálně, i když jsem se vážně snažil. Přemýšlel jsem, nechtěl jsem přemýšlet a rozhodně ne nad tímhle. Co bude po tom, co Louis odjede zpátky domů? Budeme se ještě vídat nebo... ještě máme dost času, asi týden a pak se prostě uvidí.

Ještě chvíli jsem jen pozoroval jeho hlavu na svém hrudníku a hladil ho ve vlasech. Je vážně roztomilý, když spí. A už zase jsem ponořený ve svých myšlenkách. Naštěstí ne o tom, co bude, ale o tam jaké mám štěstí, že je tu Lou teď se mnou. Ani jsem si neuvědomil, jak hluboko jsem se do myšlenek svých zase ponořil, a vytrhl mě z nich Louisův hlas přející mi dobré ráno. Políbil jsem ho na čelo a on zčervenal. Jedna z mála věcí, co je roztomilejší, než spící Louis je červenající se Louis.

Po nějaké té chvíli co jsme se ještě mazlili jsme vylezli z postele a vydali se společně do kuchyně se nasnídat.

,,Dobré ráno." Pozdravil jsem Nialla, který zase okupoval ledničku. Je vlastně nějaké chvíle kdy přijdu do kuchyně a Niall tu není?

,,Dobré" kývnul mi na pozdrav zpátky.

,,Co? Jak? Co tu zase dělá? Jak to že tu je?" podíval se na mě vystrašeným pohledem Louis.

,,To je normální. Niall je tu skoro pořád. A přesně pro to je pořád prázdná lednička." Zasmál jsem se a objal Louise. ,,dokonce tu má i svůj pokoj." Po této informaci už byl zmatený úplně. Jeho výraz mě rozesmál ještě víc.

,,Jo Harry, to mi připomíná, budeš muset jít nakoupit, v lednici skoro nic není." Zasmál se Niall. S plnou náručí jídla se otočil k lednici bokem, loktem ji zavřel a šel se najíst do obýváku.

Přešel jsem k lednici, která nebyla skoro prázdná, ale úplně prázdná. Nebo jak se to vezme, byli v ní obaly od jídla které tam Niall narval zpátky, po tom co dojedl jejich obsah.

,,Já ho zabiju." Povzdechl jsem si a opřel se čelem o lednici. ,,budeme se muset jet někam najíst, protože Niall tu nenechal naprosto nic." Otočil jsem se směrem k Louisovi. Ten přikývnul, tak jsme se vyrazili převléknou z tepláků.

Seděli jsme v autě. Povídali si, poslouchali písničky, zpívali, smáli se...no ostatně jako vždycky.

,,Jedeme se nasnídat nebo naobědvat?" zeptal se mě po chvíli cesty Louis.

,,Jak chceš." Už byl čas oběda, protože jsme vstávali vážně pozdě, ale začít den hned těžkým jídlem není nejlepší. Teda aspoň pro mě ne. Ráno toho nemůžu moc sníst, jinak mi je špatně, ale i tak jsem výběr nechal na Louisovi. Pro jednou bych oběd k snídani snad mohl přežít.

,,Lepší bude asi snídaně." Řekl naštěstí Louis a já musel jen souhlasit, takže jsme vyrazili do nějaké nejbližší kavárny.

Pokladní mi na kelímek, kam psala mé jméno, stihla napsat i svoje telefonní číslo, čehož si Louis všimnul a vypadal, že jí na místě zabije. Na to že mi v podstatě každá holka, někdy i nějaký ten kluk, podstrčí číslo jsem si už zvyknul. Sice mě trošku vytáčí že toho jsou schopní i když se v tu chvíli s Louisem držím za ruku, nebo když ho před nimi políbím, ale co. Stejně je Louisův výraz vždycky k nezaplacení. Je roztomilé, že žárlí na každého, kdo se na mě jen otočí.