One of the crowd |L. S.|

26.

Harry

Zítra mám koncert v Londýně, na který jsem přes Nialla, poslal Louisovi lístek. Vybral jsem takový, abych viděl, jestli Louis přijde. Je to místo vlevo ve VIP nahoře.

Upřímně ani nevěřím tomu, že přijde, taky proč by měl. Musí mě teď nesnášet.

Stejně mám pořád naději. Proto zkouším i písničku co jsem napsal, ale nevydal. Samozřejmě je pro Louise a zahraju ji jen v případě, že přijde, jinak to bude naprosto zbytečné.

Poslední zkoušku před koncertem mám za sebou. Zítra ráno bude už jen zvuková zkouška. Nedokážete si představit, jak moc jsem ve stresu. Takhle moc ve stresu jsem nebyl snad ani na svém prvním vystoupení.

Taky mi jde úplně o všechno. Teď už vím, že bez Louise nemůžu být šťastný. Prostě to nejde.

Nevím, jak je na tom on, ale teď už je na tom pravděpodobně dobře. Typuju, že tak první týden, možná dva, po tom, co jsem odjel se trápil, ale pak se na to vykašlal a začal mě nesnášet za to jaký jsem hajzl.

Já to měl přesně naopak. První týden jsem si užíval veškerou svou novou práci, kterou jsem díky smlouvě získal, ale pak to začalo být strašné. Neměl jsem se s kým podělit o to jak se cítím, teda samozřejmě jsem tam měl Nialla, ale svěřovat se nejlepšímu příteli je něco jiného než vylévat srdce své životní lásce.

Poslední tak čtyři měsíce už nemůžu ani jíst, spát nebo se jen usmívat. Do jídla mě naštěstí pořád nutí Niall, takže jsem nezhubnul o tolik falešný úsměv na fotky a idea mě už neskutečně bolí, a ještě mě na ně musí líčit víc než normálně a upravovat je, abych nevypadal jako chodící mrtvola.

Fanoušci si všímají, že se něco děje, ale snažím se dělat že ne i když to moc nejde. Naštěstí nikdo nechápe, o co jde.

Konečně jsem přijel domů, do svého starého domu v Londýně, poprvé za šest měsíců. Auto zaparkoval v garáži a vešel do obýváku, kde jsem se svalil na gauč zapnul televizi.

Vyjela mi na spodní liště obrázek Netflixu a mě to zase připomnělo Louise, naše koukání na seriál a donutilo, aby mi chyběl ještě o něco víc i když jsem myslel, že to už nejde. Ani jsem si toho nevšiml a po tváři mi stékala slza.

Další věc, co se mi posledních šest měsíců děje docela často. Slzy, tekoucí z mých slzných kanálků, které jsem myslel, že už dávno vyschli.

Hned jsem televizi zase vypnul a vydal se do koupelny vlézt do sprchy pod ledovou vodu. Sprchu jsem zapnul, a i s oblečením do ní vlezl.

Opřel jsem se o ledové kachličky na stěně a pomalu po ní sjel dolů. Rukama jsem si objal kolena víc si je přitáhnul k hrudi. Moje dlouhé mokré pramínky vlasů se lepili k mé tváři a slzy ještě pořád tekoucí z mých očí hned odnášela voda.

Seděl jsem tam takovýmto způsobem dlouho, ani nevím jak, ale pak jsem se konečně odhodlal vstát.

Nastavil jsem vodu na teplejší a sundal ze sebe naprosto promočené oblečení. Šlo to těžko. Moje upnuté džíny se mi povedlo sundat až po několika minutách. Tohle na tom lezení do sprchy s oblečením nesnáším, ale jinak mě to uklidňuje.

Pak už jsem udělal jen obyčejnou rutinu, kterou dělám ve sprše normálně, jako každý a padal do postele, kde už jsem jen odpadl vyčerpáním.

Ráno mě Niall vytáhl za nohu z postele, že jsem zaspal. Měl pravdu, měl jsem na místě koncertu být už před hodinou a půl, ala ta rána, když jsem kvůli němu spadnul z postele vážně bolela.