Žízeň

Prolog

„Takže, jako první budu chtít občanský průkaz." naklonil se ke mně policista.

Bylo mi z něj špatně. Jeho odér se vzduchem nesl jako nepříjemný hmyz kroužící kolem mé hlavy. Jeho oblečení páchlo, jeho dech páchnul, jeho krev páchla a to neměl ani jednu ranku a přesto jsem ji cítila až sem. Plnou cholesterolu a nezdravého svinstva, které jedl asi během směny v automatu. Pach kávy měl asi zamaskovat to pivo, které jsem u něj viděla nedopité v autě, ovšem neúspěšně. Možná pro jeho nadřízeného tato taktika zabrala, ale na mě určitě ne. Ale zase já nejsem jen tak někdo, já jsem víc jak on.

„Pořád mlčíte slečno, tak jak to bude?" vydechne vzduch prodchlý cigaretou, až se mi z toho zatočí hlava.

Podívám se na jeho břicho a na jeho prořídlé vlasy. Z někoho takového nemůžu mít respekt ani omylem. Představuju si jaký má asi život. Zřejmě obyčejný. Tak obyčejný jako všichni. Přemýšlím jestli zrovna takový člověk za to stojí. Jestli stojí za tu námahu abych mu vyplnila jeho formulář a uvedla správné datum narození. Jestli mám říct, kolik lidí jako on už jsem potkala a kolik z nich je pořád naživu. Jestli má cenu mu říkat proč jsem tady a jestli mám hrát o čas, nebo ne. Rozhodla jsem se pro první možnost, proč si vlastně nezopakovat tenhle můj příběh, když potřebuju pořád čas na rozmyšlenou? Třeba se ještě rozhodnu tak, že z téhle policejní stanice odejdu se vztyčenou hlavou a sama, bez toho, co je tady skryté za mřížemi, pár pater pode mnou.

„Už jsem vám říkala, že občanský průkaz jsem ztratila."ucedím mezi zuby.

Mírně se pousměju a čekám, co z něj vypadne tentokrát. Nasadí mi pouta, nebo se pokusí si mně vyfotit?

„Tím pádem budu potřebovat bydliště a otisky prstů, abych vás tedy dohledal jinak. A jméno by nebylo od věci. Pokud si tu nechcete pěkně dlouho pobýt, tak Vám radím, abyste začala spolupracovat, jinak Vás nečeká nic dobrého, ale to si vy mladí neuvědomujete že? Taková hloupost, krást na benzínce, jen tak. Proč vás to mladý vůbec napadá? Přece jenom s kapesním nožem a tak na očích, kvůli čemu že to? Třem balíkům chipsů? To fakt děckám za to stojí?"kroutí nervózně hlavou.

On neví, že jsem se nechala chytit, on neví, že něco hledám, co tu má pod zámkem. A myslím, že ví, že je něco špatně. Moje hadry rozhodně nevypadají jak z rozvojové země abych kradla jídlo na benzince. Když na to pomyslím, tak si potáhnu černé džíny od Levi's výš a krátký červený top od prady zas směrem dolů, aby vyniklo to co chci.

„Já ale nemám trvalé bydliště, váš foťák se ke mně nepřiblíží a rozhodně Vám nedám otisky prstů, je to proti pravidlům a navíc dneska vypadám hrozně."zakroutím očima a lehce se usměju.

Je vidět, že mu už dochází trpělivost. Jak se naklání přes ten malinký stoleček v jeho pracovně a dělá, jako by tohle bylo buď kázání ve škole, nebo scénka z amerických kriminálek, nemůžu se rozhodnout, která verze je podopnější, dohání mě to ke smíchu. Směju se koketně pohodím svými kaštanovými vlasy směrem k policistovi. Upřímně, hodně se divím, že mě ještě neodvedl do dočasné cely. Podle něj jsem nic neudělala, ale kdyby věděl, koho před sebou má, neváhal by ani chvilku.

„Tady jste na policejní stanici, když už uděláte takovou botu, musíte se chovat dospěle a nést následky. Takže nejdřív ty otisky..."vezme mi násilím ruku ze stolu a snaží se ji přiložit na elektronickou čtečku otisků.

V tu chvíli se moje reflexy ozvou a první co mě napadne je bleskurychle popadnout propisku ležící na stole a bodnout ji do ruky, která mi svírá prst k otisku. Vyjekl. Zaskučel. Jeho tvář se zkřivila v křeči. I když jsem už tak deset hodin nejedla, jeho krev, která se valila z rány mi neudělala žádné chutě. Chtěl vykříknout, ale druhá ruka, ze které chtěl vzít otisky, mu zavřela ústa. Nemohl říct ani slovo, a i kdyby tu byl náznak výkřiku, tak nikdo by ho neslyšel, nikdo v doslechu nebyl a jeho kolega už má dávno po směně. Na tomhle patře jsme jen my dva.

Jeho zdravá ruka se snaží nahmatat pistoli, ale už když ji skoro drží, kopnu do ní tak, až zapraská. Nejspíš jsem mu něco zlomila. V bolesti mu vyhrknou slzy a já ho svírám všemi možnými končetinami, aby sebou nehnul ani o píď.

„Je to jenom tvoje chyba, já ti říkala, že otisky nebudou. Ale neboj, nic zlýho se ti nestane, dobře? Tady v téhle budově je něco co chci, a ty mi to najdeš a řekneš mi, jak je na tom vaše ostraha, dobře? A mezitím, co budeš hledat ve složkách a jedna ruka ti nepůjde ohýbat a ta druhá ti bude hrozně moc krvácet, tak si budem povídat. Mám totiž jisté morální dilema, takový malý problém a ty jako muž zákona my s ním poradíš. Když budeš pěkně poslouchat a nebudeš se snažit volat o pomoc, tak už ti žádnou další končetinu nepropíchnu, domluveno? Možná ti dám i lepící pásku aby sis to chudáku zalepil. Ale předtím ti řeknu v čem je ten zakopaný pes. Vidím, že přikyvuješ, dobře, to je moc dobře. Takže celá ta věc začala, když jsem se podruhé narodila. Ano, asi se divíš, že podruhé, ale asi vidíš že nejsem úplně normální a navíc už asi blouzníš ze ztráty krve po té obrovské díře nicméně...stalo se to v roce 2004...tam začneme." usmála jsem se poprvé za naše sezení tak, až mi byly vidět moje špičáky.