Hrdinou na plný úvazek: Zpět v Paříži

Útok

Strach, panika, křik... To vše kvůli několika ranám. S Adrienem jsme odběhli z místnosti, ostatní to určitě zvládnou bez nás. 

O pár minut později jsme skákali po střechách Paříže a hledali důvod paniky. Na nebi se objevila nejasná silueta postavy. Smích, který vydávala, byl nepříjemný. Když jsem se na ni zaměřila, rozpoznávala jsem její obrysy. Někoho mi připomínala, nevěděla jsem však koho. 

Bylo to zvláštní. Nechtěla naše mirákula jako tomu bylo u Lišaje. Chtěla moc. Pocit, že jen jí patří Paříž. Ano, byla to dívka. Podle hlasu věkem jako já. Zahlédla jsem záblesk, siluetu podobnou Chloé s včelím mirákulem, a pak byla postava pryč. 

Nikdo nic nechápal. Vše najednou bylo jako předtím. Jako by se nic nestalo. Ale něco se přeci jen změnilo. Strach v očích lidí se nedal přehlédnout.

Vrátili jsme se k ostatním. Nic jiného nám nezbývalo. Vypadali klidně. Byli tam všichni.

Schůzka skončila, jen další instrukce týkající se scénářů a všichni odešli domů. 

Přišlo mi to podivné. A nejen mně. Adrienovi, Alye.

Den, a že byl vyčerpávající, se chýlil ke konci. Po krátké večeři a večerní hygieně jsem zalehla do postele a začala přemýšlet.