Unesena do pekel /cz/ /famale y/n story/

1. Vítej v pekle

,,Hej! HEJ! ZASTAV!"

Tep se mi každou uběhlou sekundou zvyšoval čím dál víc. Ale rozhodně jsem nazastavovala.

,,Zastav nebo uvidíš!"

Prázdné jsou ta slova, kterých jsem se i přesto zalekla. Projela mnou husí kůže. Těžko by se dalo říct, díky čemu. Zima? Nebo snad pronásledovatelé?

,,Stůj ty zmije! COURO! COURO!"

Vždyť nejsem coura.

,,HAHAHA"

Ať už mě nechají. Prosím, ať už mě nechají být. Ať zastaví z únavy nebo z nechuti mě dál pronásledovat. Prosím, Bože, potřebuji tě!

Už před nimi utíkám několik minut. Né, desítky minut! Nohy mi pomalu selhávají a dopadá na mě únava. Dokážu se schovat za všechny možné sloupy a skulinky, které po cestě najdu, ale nikdy to nemá dlouhého trvání. Vždycky mě najdou a pak mě zase pronásledují. A proč? Jednoduše. Jsem jen slabá holka, která kdysi jednoho z nich uhodila. Nadávali mi a vyhrožovali. Chtěli po mě kapesné, které jsem ani neměla. Proto po mě i po ostatních jdou. Jsme jen terče šikany. Už skoro přes rok! Dokonce i do pekla by si pro nás přišli, aby nás zas a znovu zbili.

Sotva se držím na nohou, když probíhám temnou uličku podél zdejších železničních kolejí.

,,Kde zmizela? Kde je ta zmije?" Zvolal jeden ze skupiny chlapců. Musím něco udělat, jinak přijdou až ke mně a chytí mě. Zbili by mě do posledního dechu a to doopravdy nechci. Rozhlédnu se kolem sebe. Je tu přítmí a také spousta tmavých dveří. Dveře. No ano dveře! V uličce ve které jsem zkysla, byly samé dveře bůh ví kam. Některé musí být otevřené. Určitě budou. Zkoušela jsem první dvoje, ale bez úspěchu. Jsou dobře připevněné. Tak zkusím další. Ty další byly taky zamknuté.

,,Tamhle je!"

,,Už tě máme ty couro! Haha."

Opravdu mě našli. Nebyla jsem tak rychlá, jak jsem doufala. Stála jsem u jedných z dveří a v ruce jsem stále svírala kliku a dívala se jak se ke mně pomalu přibližují.

,,Teď nikam nezdrhneš, pussy."

Nemám šanci se do nich pustit. A už vůbec né v tomto stavu. Než mě ti hajzlové začali honit, tak mě doma tvrdě zbil i můj vlastní biologický otec. Ano je to tak. A to jen kvůli tomu, že jsem se tam úkázala, když byl na mol.
Házel po mě sklenice od piv a pak mě tvrdě uhodil o zeď a pak... podrobnosti teď nejsou důležité, protože teď máme jiné problémy.

Mé kolena se podlamovaly a mé ruce se sotva držely na svém místě. Trup mě bolel od všech těch kopanců a modřin a hlavu jsem měla v jednom ohni. Dokonalý stav pro záchranu vlastní prdele, před šesti hladovými krky. Heh, dobrá synekdocha.

Rozhlédla jsem se kolem sebe ještě jednou. No super! Není za mnou slepák. Asi bych měla běžet dál. Rychle jsem se otočila a dala jsem vše, co jsem mohla, abych měla před pronásledovateli náskok. Možná, že mi v tom pomohly i těch pár popelnic, co jsem jim shodila do cesty. Ani jsem se nestihla ohlédnout, abych se ujistila, že jsem jim dostatečně ublížila. Ale z naštvaných výkřiků jde usoudit, že se rozkřápali.

Běžím dál. No, aby jste věděli. Jmenuji se Y/N a bydlím v jednom zapadákově v Bělorusku. Vládne tady bída a moří se to tady křiváky, kteří vás buď chtějí znásilnit, okrást, sbít a další různé nechutnosti. Proto se tomu tady říká nehlídané město krys, Díra splašků, tma bez boha... Každý tomu říká jinak. Můj oblíbenec je noční můra ztracenců. Dokonce i já si říkám ztracenec. Cítím se tak. Mezi takové hnusáky, kteří to tady převrací patří i skupina asi devatenáctiletých fakanů, kteří jsou právě za mnou. Nechci házet běloruské lidi do jednoho pytle, ale v mém městě jsou všichni takový. Všechny je nenávidím. Otce, tyhle ty zmrdy, učitele,... Dokonce i kolemjdoucí, kteří si mě ani nevšimnou, když kolem nich probíhá patnáctiletá holka s krvácející hlavou a srdcem. Bolí mě. Není to z běhu, ani ze strachu. Krvácí mi už od narození. Proudy krve, které nikdo nedokáže zastavit. Dokonce ani já. Nenávidím je. Všechny je nenávidím! V téhle zemi máte štěstí jedině, když žijete v milované rodině nebo, když vás neobklopují muži.