S láskou k tanci

6.

,,Ty nemáš radost?" ptala se Lařina matka starostlivě, když spolu celá rodina seděla v neděli v osm hodin ráno u snídaně.

Lara však jen nezaujatě zavrtěla hlavou. Týdenní pobyt u Máchova jezera se jí nezdál jako nějaká senzace. Obzvláště proto, že většina jejích kamarádek jezdila k moři, většinou do Jugoslávie a nebo do východního Německa. A Lara zase musela zůstat v tuzemsku. To už by raději byla celé prázdniny doma než jezdit k nějakému hloupému jezeru.

A navíc tu byla šance, že by se mohl Dominik vrátit domů dříve, třeba jen o týden. I tak by jeho dřívější příjezd velmi uvítala a ráda by mu přišla naproti. A místo toho teď bude muset trčet někde u jezera v chatce. A to si rodiče opravdu mysleli, že jí takový výlet udělá radost? No, tak to se asi spletli...

,,Ale jo, jsem nadšená," odpověděla Lara.

Chtěla matce udělat radost, věděla, že celý výlet byl zorganizovaný jen kvůli ní. Rodiče jí chtěli rozveselit a ona si ještě takhle nevděčně stěžovala! Lara se za sebe styděla a zároveň přemýšlela, proč se nedokáže tvářit alespoň trochu více nadšeně. Jenomže Lařiným největším problémem bylo zkrátka to, že se neuměla přetvařovat, ač se snažila sebevíc.

,,Vždyť víš, že k moři jet nemůžeme," promluvila Lařina matka na dívku jemně, ,,tolikrát jsme zkoušeli zažádat o devizový příslib a nikdy jsme ho nedostali. Letos jsme se o to zase pokoušeli, klidně se na to zeptej tatínka. Říkali jsme si, že by to třeba konečně mohlo vyjít, když se díky Dubčekovi trochu rozvolnily poměry. Ale bylo nám řečeno, že do zahraničí pustí jen půlku rodiny. Musela bys jet s tátou a já a Nela bychom zůstaly doma."

,,Hm," zabručela Lara, ,,o takovou dovolenou bych stejně nestála. Abyste ty i Nela musely trčet doma a já se bavila někde u moře."

,,To víš, holt členství ve straně má určité výhody," ušklíbl se Lařin otec a zakousl se do máslem namazaného rohlíku.

,,Rodiče těch tvých spolužaček, které jezdí k moři, musí být určitě všichni členové KSČ, jinak by do zahraničí vycestovat nemohli."

,,No a co, alespoň nemusí celý rok trčet v téhle pitomé zemi jako my," stěžovala si Lara, ,,přitom stačí podepsat jen hloupý papír a život člověka se během jednoho dne změní."

,,Ten tvůj jeden papír, o kterém mluvíš, v životě nepodepíšu," rozčiloval se Lařin otec.

,,Však ono na ty podrazáky jednoho dne dojde. Po válce také byli potrestáni všichni ti, kteří se paktovali s Němci. A Rus nebo Němec, ono je to koneckonců jedno," mávl ledabyle rukou, ,,ve výsledku je to úplně stejná verbež."

,,Takhle bys mluvit neměl, alespoň před těmi dětmi ne," rozčilovala se maminka.

,,Co když ty tvoje moudra budou vykládat někde ve škole?"

,,Ať si vykládaj," pokrčil otec lhostejně rameny, ,,vždyť to není nic jiného než pravda. A Rusové už nám sebrali domov, práci, téměř všechen náš majetek, naše děti mají omezený výběr škol a ani do zahraničí nemůžeme vycestovat. Já už se nebojím. Nenapadá mě nic, co by nám ještě mohli sebrat."

,,A to, že bys taky klidně mohl za ty tvoje řeči skončit ve vězení, tě nenapadlo, že?" rozčilovala se maminka.

,,To jsem si mohla myslet. Petře, mně přijde, že ty opravdu někdy vůbec nemyslíš," pokračovala ve svém láteření.

Následujících několik minut panovalo u stolu absolutní ticho. Když se maminka rozčílila, nikdo, ani její vlastní manžel, se jí neodvážil odporovat. Všichni si moc dobře uvědomovali, že duší jejich rodiny je právě ona. A když byla maminka rozzlobená, nemělo cenu se s ní hádat nebo jí jakýmkoli jiným způsobem odporovat.

Nakonec se opovážil promluvit tatínek. ,,Já ti slibuji, Laro, že se jednoho dne k moři podíváš. I tobě, Nelo," dodal a zahleděl se do očí Lařiny mladší sestry.

,,Když mi bylo tolik jako tobě," dodal se slzami téměř na krajíčku a pohledem znovu upřeným na Laru, ,,viděl jsem poprvé moře. Bylo to ve Francii, krátce po válce. Ten pohled na rozbouřenou mořskou hladinu nikdy nezapomenu. Bylo to nádherné! Nedopustím, aby moje děti byly o takový krásný zážitek ochuzeny!"

Lara pochopila, že tahle slova otec myslí opravdu vážně. Jako by někde uvnitř ní, v jejím srdci, svitl na chvilku drobný plamínek naděje, který dívku ujišťoval, že se nemusí bát. Jednoho dne moře určitě uvidí. Stejně jako Dominik, Anna i ostatní její spolužáci a spolužačky. Kdyby jen věděla, kolik toho bude muset pro jeden jediný pohled na mořskou hladinu obětovat...

,,No vidíte. A já jsem moře nikdy neviděla a stejně mě to nijak zvlášť netrápí," prohlásila maminka s úsměvem.

,,V životě jsou i důležitější věci. A koneckonců, život je moc krásný a krátký na to, abychom se trápili takovými hloupostmi."

Lara s ní pro jednou musela nesouhlasit. To léto se jí zdálo jako naprostá tragédie, že neuvidí moře. Co jen bude v září vyprávět všem svým spolužákům? Dominik se bude chlubit s Moskvou, Anna s Jugoslávií, Helena zase každoročně navštěvuje chladné moře v NDR. Jediná Lara stále trčí doma a jako své největší eso z rukávu by mohla vytáhnout tak maximálně Mácháč.

Moc dobře si však uvědomovala, že Máchovo jezero vůbec nikoho neoslní. Možná to nebylo špatné místo na rekreaci, ale na výlet do zahraničí to, především v očích nafoukaných puberťáků, zkrátka nemělo.

A naše hlavní hrdinka byla pevně rozhodnutá, že v září o svých prázdninách s nikým kromě Dominika hovořit nebude. Všichni ostatní by se jí smáli. Jediný Dominik pro ní má pochopení. Tomu se určitě bude moct svěřit se vším, co jí trápí. A až se jí ostatní spolužáci zeptají, co dělala o prázninách, jen se tajuplně usměje a pokrčí rameny. Byla totiž přesvědčená, že tahle metoda zafunguje. Jedné její spolužačce ta, v Lařiných očích banda tupých oslů, dokonce uvěřila, že v červenci letěla do Egypta. A ona si tu fotku pyramidy přitom vystřihla jen v časopise o geografii. Lara jí moc dobře poznala, protože stejný časopis odebíral i její otec.

Bude stačit jen trocha herectví a vyjdu z tohoto problému jako vítěz, pomyslela si Lara, přesvědčená, že se její slova v září naplní.