Nečekaná návštěva

Tato jednodílovka vznikla díky tomu, že mi napsala jedna dívčina na první dojem velmi milá. Psala mi před, no, opravdu dlouhou dobou, ale já na příběhu opravdu pracovala a konečně jsem vymyslela, jak to skončí. 

Takže se bavte, vše berte s humorem, proti těm postavám nic nemám a když byste chtěli nějaký příběh, nebojte se a napište, přece jen, nejsem nijak stará (jako vážně, vždyť mi bude za osmnáct dnů teprve patnáct. Ten čas ale letí...) a jen mě to potěší. 

Jinak jak jsem již zmínila, dívčina byla velmi milá a jsem ráda, že se ozvala, takže...

Tento příběh je pro tebe Niky_Caro

Přeji příjemné čtení a děkuji, že jste tento příběh otevřeli.

***

Té noci pršelo. V Hlásce se schylovalo k válce a Elrond nechal poslat vojsko v čele s Haldirem na pomoc Rohanu. Avšak sám Elrond měl vlastní záležitosti a války se neúčastnil. Seděl v Roklince na svém pohodlném křesle a přemýtal nad budoucností. Arwen si chtěla vzít člověka a i když byl obdarován dlouhověkostí jednou by stejně zemřel, když ne ve válce se Sauronem, tak stářím. A to nemohl dovolit. Nemohl dovolit, aby se jeho dcera utápěla v slzách bolesti kvůli ztrátě svého muže. Poslal ji proto s jejich lidem.

Už ho bolela hlava z těch všech událostí. Již tři dny nespal, a to nebylo pro jeho chytrý mozek nejlepší. Vstal z křesla a začal přecházet po místnosti. Při chůzi se přece jen lépe přemýšlí a on si toho byl vědom.

Následně usoudil, že by mu mohla pomoct projížďka a usnout stejně nemohl. Jeho mozek byl již unavený a tak nepřemýšlel s takovou rychlostí, jako za normálních okolností (jestli teda ve Středozemi existovali normální okolnosti).

Osedlal si krásného bílého hřebce a už cválal lesem neznámo kam. Jel od Roklinky na severovýchod, v tu chvíli mu však nedocházelo, co se tím směrem nachází.

Skoro na bělouši usnul, když zaslechl podivné zvuky všude kolem sebe. Zprvu si toho moc nevšímal, ale když se jeden z těch nepopsatelných a přitom všem dobře známý, zvuk ozval těsně vedle jeho pravého ucha, okamžitě mu došlo, kam a kudy jede a co to je. Tedy do Temného hvozdu a přesně na druhou stranu, než původně zamýšlel, a to kolem něj byli pavouci stejného plemene, jako je Odula u vstupu do Mordoru.

Okamžitě začal vnímat a připravil se, kdyby bylo potřeba bojovat. Na druhou stranu, to by ho opravdu mohlo probrat.

Jako o závod se hnal Temným hvozdem, ale zanedlouho musel sesednout z koně a probojovávat si cestu mezi pavouky. Náhle zahlédl krásné blond vlasy třpytící se ve svitu měsíce. Čelenku z větviček měla nasazenou na hlavě a s pavouky bojovala tak ladně, že si Elrond i pomyslel, že se vznáší. Musel ale bojovat dál.

Po tom, co s krasavicí zabili asi pět pavouků a konečně byl klid, se Elrond vydal k té dívce, již ho tak oslnila. Položil jí ruku na rameno a ona se k němu otočila.

,,Thranduile?" Podivil se pán Roklinky a hleděl na krále lesních elfů.

,,Elronde." Ani jeden z nich nebyl nijak potěšen přítomností toho druhého. Brunet se zdvořilostně zeptal, jaký měl bonďák den a ten odpověděl, že dobrý. Naneštěstí by nebylo nejvhodnější, kdyby Thranduil nepozval Elronda na čaj a nenechal ho u něj přespat. Takže již za třicet minut oba seděli u stolu a popíjeli bylinkový čaj.

Elrond byl trochu nesvůj. Splést si krále lesních elfů s krásnou pannou opravdu nedokáže každý. Musel ale uznat, že jeho vlasy jsou opravdu divoucí. Lesknou se a jsou tak krásně rovné.