Narušitel

kapitola 9.

V pokoji byla tma a podle ticha na chodbách jsem usoudila, že všichni spí. V zádech jsem měla už jen malý tlak. Bolest odezněla úplně a já si s úlevou oddechla. Ležela jsem v posteli sama. Trochu mě to zamrzelo, byť jsem k tomu neměla důvod. Spustila jsem bosé nohy na dřevěnou podlahu. Natáhla jsem před sebe dlaň a na povel se mi v ní objevila fialová svíticí koule. Pomalu jsem vyklouzla z Haeresova apartmá a vydala se chodbou ke své ložnici. Pořád jsem se tu ztrácela. Po chvíli jsem však svůj cíl našla. V pokoji jsem se rychle převlékla do černého úboru. Z nočního stolku jsem si vzala menší dýku, kterou mi dala Ignis a vyrazila do přítmí tunelů. Jistým krokem jsem se plížila tunely. Beton pod mými nohami nahradilo kluzké bláto, na kterém mi včera párkrát podjela noha. Nyní jsem neměla důvod spěchat. Sice mě rána na zádech již nebolela, ale pořád jsem měla problém je plně narovnat. Po několika minutách putování tunelem za šera fialového světla, vycházejíc z mé dlaně, jsem došla k východu. Dnes jsem si malou mýtinu před vstupem do podzemí mohla lépe prohlédnout. Všude kolem mýtiny se rozprostíraly mohutné stromy. Jejich koruny, jež zabraňovali proniknutí hvězdného svitu, končily vysoko nad mojí hlavou. Ze země budily dojem jako kdyby rostly do vesmíru. Když vytěsním možnou hrozbu číhající někde mezi stromy, je tohle místo kouzelné. Vdechovala jsem vůni po dešti a nechala proudit myšlenky v mé hlavě. Proč jsem tu šla? To je stejně jedno, hrobové ticho nekonečného lesa mě uklidňovalo a mně po dlouhé době spadl kámen ze srdce. V tom pár metrů ode mě zapraskala větvička. Prudce jsem tím směrem otočila hlavu. Zpomalila jsem svůj dech a pozorně poslouchala. Mohlo to být nějaké zvíře, napadlo mě. Jenže smysly mi říkali něco zcela opačného. Někdo tu s semnou byl. Nevím, zda se Elementi nebo ty věci, co mě včera pronásledovaly, mohly přemisťovat z místa na místo. Ale kdyby se dotyčná věc přesunula, uslyšela bych to. Bude lepší, když odtud odejdu. Malým krůčkem jsem couvla, očekávajíc, že na mě něco, nebo spíše někdo, skočí. Jenže nic. V lese přetrvávalo hrobové ticho. Zřejmě jsem jen paranoidní, zamručela jsem si v duchu. Jenže když jsem se otočila, do někoho jsem vrazila. Jedna ruka mi vystřelila k noži a druhou jsem natáhla vpřed s účelem obrany. Po natažené ruce mi v přátelském gestě sklouznul stín. S úlevou jsem se podívala do fialových očí.

Reině Serpent na tváři pohrával úšklebek. 

,,Co tady děláš?" vyčítavě jsem se zeptala.

,,Já?" zvedla černé obočí. Pochopila jsem, na co naráží a povzdechla si. ,,Stíny mi prozradily, že se touláš tunely."

,,Takže mi jdeš dělat chůvu? Strážce?" 

,,Pokud někdo z těchto lidí ví, že nikoho takového nepotřebuješ, tak jsem to já," kývla směrem ke vstupu do podzemí. ,,Projdeme se?" Přikývla jsem. Tiše jsme spolu hovořily, zatímco jsem se snažila nezakopnout o vystouplé kořeny. Při ladné chůzi Reiny mi bylo jasné, že je na tenhle terén zvyklá. Možná to tu zná i poslepu. Většinu času mi vysvětlovala podstatu mé moci. Občas mi ukázala pár 'kouzel' a vysvětlovala mi všemožné techniky. Všechno jsem si ukládala do paměti. Noční obloha se nad námi zbarvila. Někde za horizontem musela vycházet Dolsei. Jak dlouho už kličkujeme stromovým bludištěm? 

,,Kam to jdeme?" zeptala jsem se.

,,Uvidíš."

,,Není to... riskantní?" 

,,Proč by mělo? 

,,Ukrýváte se v tunelech. Teda my se ukrýváme," opravila jsem se. ,,Neznamená to, že nám hrozí nebezpečí?" rozhodila jsem rukama.

,,Věř mi, s semnou jsi v bezpečí. Nekonečný les je naše prostředí. Oni se tu nevyznají tak jako my."

,,Nebudou se po nás shánět?"