Narušitel

kapitola 2.

Probudila jsem se na studeném betonu podzemní cely. Hlava mě bolela od rány, kterou mi zasadili hned po té, co mě vyvedli mimo síň. ,,No, tak to jsem pokazila," povzdechla jsem si. Cela byla velmi malá a prázdná. Stěny byly ze šedivého betonu. Jediným zdrojem světla byly dveře naproti mně, ve kterých bylo malé okno. Neměla jsem pojem o čase. Jak dlouho jsem tu ležela v bezvědomí? Minuty? Hodiny? Dny? Okamžitě jsem si vzpomněla na rozřazení, co se mělo konat následující den. Pokud ovšem už neproběhlo... 

Z myšlenek na rodinu a Alderma mě vytáhla hlava strážníka, která se objevila za dveřmi. Otevřel dveře a celu zalilo bílé světlo. Zamžourala jsem na dozorce, který mě zvedl ze země. Moje nohy zaprotestovaly. ,,Kam mě to vedete? Co je za den?" chrlila jsem na dozorce otázky. Ten mě pouze táhl z cely. Ocitli jsme se na bílé chodbě. Podél stěn byly další a další dveře, které vedly do prázdných cel. Jak to, že tu nikdo není? Na konci dlouhé chodby se nacházel výtah. Překvapivě taky bílý. Po vstupu do výtahu jsem si nemohla povšimnout spousty tlačítek u dveří. Dozorce zmáčkl první tlačítko a kovová podlaha pod námi se zatřásla. Hned na to jsme se dali do pohybu. Strýc pracoval na stavbě, proto jsem věděla, jak výtahy vypadají a především, jak fungují. Ale jet v něm bylo něco úplně jiného. Některé rodiny ze smetánky mají výtahy dokonce ve svých patrových vilách. Zazobanci. Zajímalo by mě, co by bez nás dělali. Nepochybuji, že by to byla zajímavá podívaná. Kabinkou se rozeznělo pípnutí a dveře se otevřely. Poskytl se mi pohled na velkou, prosklenou pracovnu. Hned jsem věděla, kde se nacházíme.

Jen hrstka vyvolených má tu čest, se podívat do téhle pracovny. Ale všichni vědí, kdo má pracovnu na vrcholku věže, která je středem města. Vyšli jsme z výtahu a já se otočila k nejbližší prosklené stěně. Žádný div, že si vybrala toto místo pro své úřadování. Viděla jsem odtud na celé město - a nekonečný les na jeho konci. Za stolem, naproti výtahu, seděla rudovlasá žena. Dívala se na mě jako predátor na kořist a mé tělo naplnil chlad nehledě na letní horko za okny. ,,Zdravím tě, Narreth," pohrála si s mým jménem jako kdyby chtěla najít tajemství, které skrývá. Hlavou mi pokynula ať se usadím naproti ní. ,,Správkyně," zdvořile jsem pozdravila a usadila se na křesle. ,,Dáš si čaj, kávu nebo-" zákeřně se na mě usmívala, když jsem jí přerušila. ,,Kdy bude rozřazení?" ,,A já myslela, že si oddychneš. Nic se neboj, ještě ho stihneš. Přece jen všechny zajímá tvůj výsledek," ušklíbla se a dozorce, co stál u výtahu se uchechtl. ,,Takže jste se už přenesla přes krutou pravdu, kterou jsem vám včera večer řekla a teď mě konečně pustíte? Nebo se s semnou chcete spřátelit? Pokud ano, tak máte smůlu, ale nejlepšího přítele už mám," pronesla jsem s klidem. Správkyně se přestala usmívat. ,,Jsi velmi troufalá," zamračila se. ,,A drzá." Probodávala jsem jí nenávistným pohledem. ,,To naštěstí dnes skončí," pokrčila rameny a udělala si na svém křesle větší pohodlí. ,,Ovšem tvůj nejlepší přítel - Alderm... Toho po rozřazení čeká budoucnost. Pokud mu ji nechceš zničit, být tebou si dávám pozor na pusu. Já tady mám moc, ne ty," vítězně se usmála. U vší galaxie, jestli Aldermovi něco udělá... ,,Mého přítele do toho nepleťte," ,,Pročpak? Záleží ti na něm? To je velice pozoruhodné, koho by napadlo, že zvíře jako ty, může k někomu něco cítit? Pouze má velkorysost a spravedlnost systému tě ještě ponechala na živu. Drahá, kdyby nebylo rozřazení, už by jsi nebyla mezi živýma," z očí jsem jí vyčetla pohrdání a zákeřnost. Jak někdo takový může velet celému systému? ,,Mám srdce a mysl jako vy, to je dobrá ukázka toho, že nejsem divoké zvíře," obořila jsem se. ,,Mysli si co chceš," mávla nad tím rukou. ,,Proč jste mě zajala?" ,,Protože mě zaujala tvá... neobyčejnost. A chtěla jsem si s tebou před koncem tvého života popovídat," usmála se. ,,Teď můžeš jít," kývla na dozorce, který ke mně přešel. ,,Ještě se uvidíme," slíbila jsem jí a ona se na mě jedovatě usmála.

Dolsei pomalu zapadala, když mě dozorce dovedl k zástupům mladistvých. Zvídavé oči poblíž ze mě nedokázaly odtrhnout zrak. Ignorovala jsem je a stoupla si na špičky, jestli nezahlédnu svého přítele. Musím ho najít. Musím ho předtím vidět. Dveře do testovacích kabin se otevřou za deset minut. ,,Alderme!" zakřičela jsem z plných plic. ,,Alderme!" zkusila jsem to znovu, tentokrát o něco zoufaleji. ,,Narreth!" objevil se za mnou můj  nejlepší přítel a mně se v očích objevily slzy. Aspoň s někým se budu moc rozloučit. ,,Alderme," vrhla jsem se mu do náruče a on mě silně objal. ,,Myslela jsem-" zakoktala jsem se. ,,Myslela jsem, že už tě neuvidím. Že se s tebou nebudu moc rozloučit," vzlykla jsem mu do ramene. ,,Narreth, jsme spolu. Vždy jsme byli a budeme, ano? Vše bude v pořádku," snažil se mě marně přesvědčit. Dodat mi odvahu. ,,Za deset minut tam vkročíš a všem nakopeš zadky," odtáhl se, aby mi mohl odhalit zářivý úsměv. ,,Omlouvám se za to, jak jsem se včera chovala," smutně jsem se usmála. ,,To je v pořádku. Měla jsi pro to dobrý důvod," opět se usmál. Snažila jsem si vrýt do paměti jeho rysy. Jeho zelené oči, které měly odstín čerstvě posekané trávy. Kaštanové vlasy, které mu tak často padaly do obličeje. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Dveře do rozřazovacích kabinek se otevřely a řady se pohnuly. ,,Mám strach," zašeptala jsem. Alderm mě vzal za ruku a silně ji stiskl. ,,Neměj. Vše dobře dopadne," mrkl na mě. Oba jsme věděli, že to je lež. Ale kdo by to dokázal říct nahlas? 

Alderm vešel do rozřazovací kabiny. Dveře se za ním zavřeli a mně jakoby v tu chvíli puklo srdce. Už ho nikdy neuvidím. Už nikoho z nich nikdy neuvidím, pomyslela jsem na rodinu. Mám necelých 5 minut, než můj život skončí. Zhluboka jsem se nadechla. Naposledy jsem zavzpomínala na svůj život a vykročila vstříc svému konci.

Všechny 4 stěny byly ze železa. Kromě velkého zrcadla, co se rozprostíralo přes celou stěnu v místnosti nic nebylo. Mojí jedinou cestou ven byly dveře naproti těm, kterými jsem vešla. Prvními dovnitř, druhými ven. Pro mě ale jako kdyby druhé dveře neexistovaly. Jak bych se mohla vyhnout svému osudu? Zhluboka jsem se nadechla a podívala se do zrcadla. Přede mnou stál můj vysoký, hubený odraz. Fialovo růžové vlasy jsem měla po ramena. Po chvíli jsem si toho všimla. Odraz v zrcadle se na mě ušklíbl. Za jejími zády se začaly tvořit stíny. Instinkt mi nařizoval, ať se otočím, ale nemohla jsem od zrcadla odtrhnout oči. Dívce v zrcadle začaly žíly bíle zářit. Jak kdyby to byly světelné cesty na její kůži. V očích se jí objevily bílé svíticí kruhy.

Co to mělo znamenat? Podívala jsem se rychle na své ruce, ale žádné zářící linie jsem na nich neměla. Dvojče v zrcadle promluvilo. 

,,Zkáza je tvým osudem. Osud je tvým povstáním." 

Jakmile vyřkla rozsudek, zahalily Narreth stíny.