Krev a slzy [Ukončeno]

21. Kapitola - Wade Peterson

„Ahoj." Výraz toho muže se změnil ve výmluvný úsměv a konečně se na Chodce skrz perfektně vyčištěné brýle podíval zpříma. „Tak jsem tady." Pár sekund jenom stál, jako by od Chodce skutečně čekal odpověď. Ruce měl v kapsách omšelého laboratorního pláště, který měl rozepnutý a zpod něj vykukovala šedá mikina se stylizovaným nápisem, který Chodci nic neříkal. Narozdíl od výšivky, kterou měl na rameni a, kterou Chodec poznával až moc dobře. Byl to znak laboratoří, ve kterých ho vytvořili. Ve výcvikovém centru se objevoval často. Kromě toho Chodcovu pozornost zaujala i plastová destička, kterou měl připnutou na prsou. Psalo se na ní: 'Wade Peterson'

„... Jo. To je tak nějak odpověď, jakou jsem čekal. Charlotte vám řekla, že se ukážu, ne? ... Ne? Tsk. Proč ne to nepřekvapuje?" Ta změna přístupu Chodce docela rozhodila. Kdyby nepoznával hlas ze včerejší noci, myslel by si, že je tohle jiný člověk, ale nebylo pochyb.

„Takže, um, co potřebujete?" Ozval se Chodec opatrně.

Muži, očividně Wadovi, se blýsklo v očích: „Ale, ty mi vykáš? Netušil jsem, že vás učí i slušné chování. Hm. Každopádně to nebude potřeba. A- jo. Tebe."

Chodec se na něj trochu poplašeně podíval. „Um, um- ... Um... M-mě?" Zopakoval

„Hum. I když, možná jsem se krapet špatně vyjádřil. Jsem tu pro neoznačené ještěry. Vezeme vás do jiné oblasti." To Chodce uklidnilo, ale jinak mi to nic moc neřeklo, než se ale mohl dál ptát, Wadova pozornost se přesunula na Ar-teie. „To zahrnuje i tebe, mimochodem. Ať už jsi vylezl odkudkoliv... Každopádně Chodec jde se mnou."

„Proč?" Zeptal se pomalu Ar-tei.

„Musím ho nechat ještě objasnit pár věcí, aby pak někdo mohl udělat tu těžkou práci a obstarat papírování, zatímco já si vás odvezu. Taaaakže, půjdeš v klidu?" Zeptal se Wade

Nad tohle otázkou nemusel Chodec ani přemýšlet, ještě, než muž před ním domluvil, horlivě přikyvoval.

„Výborně, to nám ulehčuje práci. Tak otevři. A vy ostatní nic nezkoušejte." Přikázal Wade ještěrovi, který stál za ním a po Ar-teiovi s Elegancí hodil pohled, který by se skoro dal považovat za vážný.

Ještěr mezitím zmizel ze zorného pole. Ozval se zvuk tření kovu o kov a po chvíli se dveře vysunuly pomalu do strany, i s ještěrem, který se o ně opíral a vsi silou zadními tlapkami tlačil, proti podlaze.

„Víš, že to šlo prostě kartou, že jo?" Zeptal se Wade.

„... Oh," to bylo to jediné, co ještěr odpověděl.

„Nejsi moc výřečný? No, s tím se dá pracovat. Každopádně, Chodče, pomalu vyjdi. Pak ti na tlapy nasadí magnetická pouta, nech je."

Chodec poslechl a hned, co se octl mimo celu, dveře se za ním prudce zasunuly. Ten ještěr mu na kotníky připnul nějaké kovové kroužky, které se potom s tichým cvakáním stáhly na jeho velikost, přesně, jak Wade říkal. Byly studené a jemně tlačily na Chodcovu kůži, ale nebyly moc těžké. Pro chůzi by je skoro necítil.

„Ták jo. Půjdem." Houkl spokojeně Wade a palcem ukázal do chodby, načež se na podpatku otočil a bez dalšího zdržování vyrazil tím směrem. Jeden z ještěrů vyrazil hned za ním, zatímco ten, co otevřel dveře, hnědý s červenýma očima a tmavými ostnatými pancíři na zádech a nohou počkal, než se Chodec dal do pohybu.

Ta chodba byla ještě delší, než Chodec očekával a poměrně úzká. Dost velká, aby bez problémů prošel velký ještěr, ale kdyby šli dva proti sobě, mohli by mít potíže. Na stropě byly svítící trubice, chráněné nějakým plastovým krytem a po stranách byly pravidelně rozestavěné cely podobné té jeho. Uvnitř každé bylo dva až tři ještěři.