Fire on fire (HP FF - Fremione)

4# Brumbálova armáda

Už je to týden o toho, co jsem utekla před Fredem a vyhýbám se dvojčatům jako čert kříži. A on toho, co Ginny prohlásila takovou zvláštní věc, že jsem z toho do teď překvapená. Pomalu jsem se narovnala a podívala se na Harryho, jak ho další student uráží a rozhodla se zasáhnout. 

Vyhledala jsem pohled jednoho z dvojčat a pokynula hlavou, aby se mnou šel z Velké Síně na chodbu. Po té jsem drkla do Ginny, aby se postavila a vytáhla Rona na nohy. Harry si ani nevšiml, že jsem takhle odtáhla jeho kamaráda pryč. S povzdechem jsem se na všechny podívala a všichni mi pohled oplatili.

"Musíme něco udělat s Harrym a s tou ropuchou," začala jsem a všichni se na mě bedlivě dívali. "Nikdo Harrymu nevěří, co se stalo loni při turnaji a utahují si z něj. Nedá se na to koukat a i když se ho jako přátelé zastáváme, tak to nepomáhá. Navíc ta růžová věc nás neučí jak se bránit. Ten chlap je někde venku a já se nechci nechat zabít při první příležisti někým jako Malfoy."

Všichni na mě překvapeně hleděli a já jsem nevěděla, co mám za reakci čekat. "Hermiona má pravdu," usmál se na mě Ron a vzal mě přátelsky za rameno. Já jsem se na něj spokojeně usmála, ale nějak jsem koutkem oka zahlédla nenávistný výraz, který ale hned zmizel když jsem se otočila zpět ke skupince. Nezachytila jsem čí pohled to byl, ale byl jsem rozhodnutá si na podobné věci dát větší pozor.

"Co s tím uděláme?" zeptala se Ginny a dvojčata se po sobě spokojeně podívala. Tohle nevěstilo nic dobrého. 

"Měli bychom jeden nápad," usmál se jeden z nich.

"Už o tom přemýšlíme chvilku. S Georgem jsme přemýšlely o nějakém klubu, kde bychom se navzájem učili kouzlit a Harry umí vykouzlit patron, postavil se Vy-víte-komu a obecně si tím získá popularitu," usmál se Fred spokojeně. "Začneme s nebelvírem a vždyštak poté přidáme další koleje."

...

Všechno probíhalo překvapivě lépe než jsme čekali. Harrymu se to sice ze začátku nelíbilo, ale já s Ronem jsme ho podrželi. Freda a George překvapivě následovalo hodně lidí. Když řekli, že mu věří. Sice byli nezodpovědní, ale měli vliv na lidi.

Spokojeně jsem odcházela s dobrým pocitem, ale všichni už byli pryč. "Jak to, že jsi nešla s ostatními?" ozval se hlas jednoho s dvojčat za mnou.

"Kluci, jestli se mě zase bude snažit nechat něco sníst nebo vypít, tak vám to neprojde," ušklíbla jsem se na někdyž jsem se otočila, ale byl tam zase jen jeden. "Dobře, možná bych měla přestat předpokládat, že se od sebe nehnete ani na krok."

"Znáš to, George mě vždycky nechá na holičkách," ušklíbl se Fred a šli jsme spolu směrem do hradu. "Vypadáš spokojeně."

"Jsem spokojená," usmála jsem se na Freda. "Pomohla jsem kamarádovi."

"A dalšímu kamarádovi se vyhýbáš," uchechtl se podíval se na mě takový zvláštná pohledem. Všiml si. Je pravda, že jsem asi nebyla moc nenápadná, ale i tak. Nemohlo mu to být příjemné a já se rozhodla trochu zalhat. 

"Jen jsem se chtěla vyhnout vašim žertíkům," usmála jsem se na něj upřímně. Nebyla to tak úplně lež. "Většinou se tomu snažím vyhnout. Dělat si srandu z někoho jiného, abych ostatní pobavila není zrovna můj styl zábavy."

"Takhle to ale vůbec není," zamumlal dotčeně Fred. "Naše žertíky jsou takové, aby i lidi, co jsou jejich obětí, měli z toho legraci. Jsme prostě šašci," ušklíbl se na mě a já jsem začala smát. Bohužel mi v tu chvíli vytanula propovídka Ginny. 'Vtipný muži jsou častěji zadaní než hezcí muži, i když jsou ošklivý. Čím víc se totiž směješ, tím méně se díváš a pak...' Většinou jí tady zarazím, protože o nějakých věcech by mluvit neměla.

"Copak se děje?" zeptal se najednou, když jsem se přestala smát. Smůla byla v tom, že i když jsem se dívala, tak Fred byl hezký. Tedy samozřejmě i George, ale jinak. Že bych konečně viděla, který je který. Ne, pořád jsem si nebyla jistá.

"Nic, jen jsem si na něco vzpomněla," usmála jsem se lehce. 

"Mám dnes už další deja vu. Poprvé, když jsi si myslela, že jsem tu s Georgem a teď když to vypadá, že zase někam utečeš od našeho rozhovuru," začal trochu smutným hlasem a já jsem si uvědomila, že je to pravda.

Sakra musí to vypada, jakože ho moc nemusím. 

"Promiň," začala jsem pomalu, protože jsem si nebyla jistá, co přesně chci říct. "Vím, že to asi vypadá divně, ale nějak jsem zvyklá na to, že jste skoro jako siamská dvojčata. Vždyť za sebe dokončujete věty," vyhrkla jsem a oba jsme se začali smát. 

"Dobře, první důvod chápu a co to druhé?" zeptal se nakonec a já jsem se zhluboka nadechla.

"Znáš ten pocit, když prostě nemůžeš přestat přemýšlet, i když hrozně moc chceš. Když se chceš uvolnit, ale pořád tě hlodá nějaké myšlenka?" zeptala jsem se a on na mě koukal s rozšířenými zorničkami. "Tak se cítím poslední dobou pořád. A je jedno s kým to je. Pořád si něco přehrávám v hlavě a to mi pak zkazí náladu."

Fred se na mě chvilku zamyšleně koukal a pak si mě přehodil přes rameno. V první chvíli jsem vypískla a zakřičela, co to dělá. Ale on se začal točit dokolečka a smát se. Snažil se, abych zapomněla na okolní svět. Chtěl, abych se uvolnila a byla šťastná.

Smála jsem se nahlas a i když se mi v hlavě ozvala myšlenka, že je to to nejhezčí, co pro mě kdo kdy udělal, tak jsem ji zahnala. Jen by mě zbytečně rozesmutnila a jak o sobě Fred řekl, on byl šašek a chtěl mě rozesmát.

Po chvíli mě položil na zem, abych se nepozvracela a držel mě na jednom místě, protože se mi točila hlava a on nechtěl, abych se pozvracela. 

"Jsi blázen," začala jsem se smát. Fred se na mě podíval takovým zvláštním pohledem, jako by chtěl něco říct, ale pak potřepal hlavou a rozmyslel si to.