Cena Krve (Moon)

2

Jak zpívá Viktor Sheen " my máme rozdělený světy" tak má kurva pravdu. Máme, každý máme jiný svět. Ale v něčem pravdu nemá. Neumíráme tam, jen zjišťujeme že tam nepatříme ale i přes to se snažíme svůj vlastní svět přizpůsobit, protože nechceme toho člověka ztratit. A právě to nás zabíjí. Ale když i ten druhý člověk nás ve svém světě chce tak ho přizpůsobí i pro nás. V tu chvíli neumíráme, v tu chvíli se z nás stávají nádherné růže, které jsou den ode dne krásnější. Ten svět pro nás ale musí přizpůsobit i rodiče, protože jestli to neudělají, jestli nás nepřijmou, možná nevykveteme nikdy. Možná se vám to nezdá ale rodičovská láska je důležitá. Jestli ji dítě nemá je pro něj těžké jí cítit a přijmout že mu jí někdo nabízí. Ale i takové dítě dokáže se správnými lidmi kolem sebe vykvést. Já jsem důkaz. A několik milionů lidí po celém světě taky. Až budete vy rodiče buďte na ně hrdý, otevřete jim svůj svět. Pro to dítě pak bude snazší udělat to stejné.

Ten den, tak jako vždycky, se o obědové pauze vytratím pryč. Seděla jsem na schodech a četla si knihu, nikdo na chodbě nebyl, jen já a ticho. Taky kdo by byl takový blázen jako já a o obědové pauze seděl na schodech a četl si... nikdo.  Znenadání se chodbou ozvalo hlasité klapáni podpatků. Hlava mi prudce vystřelila nahoru a vyděšeně se koukla na mou matku která se ke mě neskutečně rychle přibližovala. Strhla mi kapuci z hlavy a vlepila mi facku po které mi na tváři zůstal otisk její ruky. "Za co,, dostala jsem ze sebe když jsem se vzpamatovala z prvotního šoku. "Ty se ještě ptáš,, zasyčela jako zmije a za vlasy mě vytáhla na nohy. Poté mě podkopla a hodila mě na zem. Dala jsem ruku pod sebe s vědomím že ten pád nebude tak hrozný a neuvědomila jsem si že jsem natáhla tu ruku kterou mi ten den Rebecca pohmoždila. Takže když jsem se o ní chtěla zapřít tak mi celým zápěstím prošla neuvěřitelná bolest a mě se ruka podlomila a já spadla a uhodila se do hlavy. Matka do mě kopla a tím mě přetočila na záda. Jednou nohou si mě přišpendlila k zemi a posměšně se na mě ušklíbla. Její podpatek se mi nepříjemně zabodával do břicha a já už nedokázala udržet slzy. Tak jako milionkrát předtím. Naklonila se ke mě a sevřela mi krk. "To jsem se tak dozvěděla že jsi byla prý drzá na dceru od Madison, takže mi řekni hodláš být furt drzá,, na to mi víc sevřela krk a já začala lapat po dechu. "Tak budeš?!,, začínalo se mi zatmívat před očima když mě najednou pustila. Téměř okamžitě jsem začala lapat po dechu. S někým se tam dohadovala ale to jsem moc nevnímala protože jsem začala propadávat tmě. Poslední co si pamatuju je jak mě někdo vzal do náruče a někam odnášel. Můžete hádat kdo. Byl můj princ na bílým koni. Byl, a je moje záchrana a záhuba.

Pohled Samuela

Dievča bez mena ma sprevádzala po škole celý čas ale hovorila len Rebecca. Bol by som radšej keby zmĺkla ale mám v sebe dosť slušnosti aby som to nepovedal. Celú dobu som si prezeral tú dievča síce nevidím nič iné ako tené džínsy a mikinu s kapucňou ktorá jej celú zakrývala. Ale niečo ma na nej zaujalo a ja by som chcel vediěť čo. Než som sa nazdal bola hodina a tá červenovlasá dievčina bola preč. Frustrovane som si povzdychol a začal vnímať učiteľku. O každej prestávke ku mne chodila Rebecca alebo akže sa volala a snažila sa so mnou hovoriť. Márne nemal som na nej náladu vlastne nemám náladu na nič. Keď konečne skončila škola alebo teda ranné vyučovania vydal som sa na obed. Ku mne sa hneď pripojila partička od Rebeccy. Tentoraz mi to nevadilo aspon mi ukázali kde je jedáleň. V jedálni som sa jej snažil pohľadom najsť ale nebola tam. Preto som sa jej rozhodol ísť hľadať. Mám totiž pocit že sa niečo deje, a to mi aj potvrdilo to že sa partička od Beccy ma spýtala či nechcem niečo zaujímavého vidieť.  Išli sme chodbou a ja  počul hlasy. "To jsem se tak dozvěděla že jsi byla prý drzá na dceru od Madison, takže mi řekni hodláš být furt drzá,, Keď sem vykukol za roh videl som tam to dievča z rána a nejakú ženu ktorá jej bola doť podobná. Čo ma na tom ale najviac znepokojovalo je to že jej škrtila. "Tak budeš?!,, Ozvala sa znova a to som sa rozhodol  sa do toho vmiešať. "Hej pustite ju,,  Ona sa na mňa otočila vďaka bohu ju pustila. "A ty jsi kdo,, " Kto ste vy že dusíte vlastnú dcéru,, úplne som ignoroval jej otázku a rozišel som sa k tej dievčine. "Omluvte ho  teto je tady nový ale omluvte mi ta slova přece byste mi nechtěla udusit kamarádku a to co jsem říkala rodičům byla jen sranda nevěděla jsem že to špatně pochopí,, Rebecca sa tam hneď začala za mňa ospravedlňovať, ja som jej ale moc nevnímal a vzal som to dievča do náričia a rozišiel som sa smer školskej ošetrovňa. Po chvíli ma Rebecca dobehla. "Tohle už v životě udělat nesmíš paní Davis se neodmlouvá a už vůbec na ní nesmíš být drzý a taky bys jí neměl mluvit do toho co dělá to by se ti mohlo nepěkně vymstít. Máš kliku že jsem tam byla taky jinak bys to schytal stokrát hůř než tady Lili,, Zrazu sa zasekla a priložila si ruku k puse. "To jsem neměla říkat zapomeň že jsi to jméno slyšel je ti to jasné Samueli,, Pozrela sa na mňa čo najviac vážne ako uměla. "Počkej na školní ošetřovnu nesmíš vyptávali by se a o tomhle nesmí nikdo vědět,, "Tak čo s ňou mám asi urobiť potrebuje lekára alebo aspon ošetriť.,, "Tak jí vem k ní do bytu omluvím tě na zbytek vyučování. A postarej se o ní prosím tohle si nezaslouží,, Teraz som bol zmätený prečo o nej má strach keď celý čas robila ako že neexistuje. "Počkaj prečo sa o nej staráš keď si celý čas robila že neexistuje,, "Nemám právo ti to říct vybuduj si u ní důvěru a pak se jí zeptej možná ti to řekne ale nemám právo a ani ty nemáš právo se šťourat v její minulosti řeknu ti jen jedno né vždy jí nikdo neznal,,
S tým odišla a nechala ma samého stáť pred východom. So zmätenými myšlienkami som došiel k svojmu autu a položil jej na zadné sedačky.(Nevím jestli moon studoval tuhle školu a jestli měl v tu dobu auto takže jestli ne tak budeme dělat že ano, jo. Pozn. Autorky) Sadol som na miesto vodiča a až v tej chvíli som si uvedomil že neviem kde býva.

Pohled Lili

Bolela mě hlava a bylo mi na zvracení. A vůbec tomu nepomáhal fakt že se mnou někdo hýbal. Po chvíli ty pohyby ustaly a já se nadechla pusou abych zabránila tomu že se pozvracím.  Jenže to byla chyba když jsem vzápětí ucítila nehoráznou bolest  na krku. Chtěla jsem se za něj chytit ale moje tělo nespolupracovalo. Chvíli jsem jen tak ležela a snažila se poslouchat co se kolem mě děje jenže jsem nic neslyšela. Nejspíš za to hlavně mohlo to že jsem znovu omdlela. Ta černočerná tma kolem mě byla tak uklidňující a nebezpečná zároveň, že bylo téměř nemožné chvíli přemýšlet že bych v ní zůstala navždy.