Cena Krve (Moon)

10

Život je těžký to ví každý z nás, můžeme ho nenávidět, můžeme ho proklínat, nic tím však nezměníme. A tak to je, tak to vždy bylo,  a tak to vždy bude, ta nejtěžší a nejkrásnější zkouška, neměli bychom ji vzdávat neměli, bychom ji sabotovat, ale ne vždy se to podaří, a né vždy ji zvládneme, tak bychom si měli užívat život dokud ho máme. Žijeme len raz ne?

Oběd jsem tak jako vždy strávila na bočních schodech. Neměla jsem s tímto problém, nebo minimální né tak velký jako Sam. Sam, Samuel, Samko jeho jméno se mi vždy objevilo v myšlenkách a nezáleželo nad čím jsem zrovna přemýšlela prostě tam byl. To na tom bylo děsivý dostal se mi do hlavy, já se o to neprosila, ale kdybych to nechtěla, kdybych to nepotřebovala nepustila bych si ho tak blízko. Přijdu si jako blázen, možná někdy je to dobře, nevím nejsem psycholog. Když se ujistím že na schodech jsem dost dlouho a Sam nedostane podezření že jsem nic nejedla, jídlo vyhodím do nejbližšího koše. Nestihnu však udělat ani pár kroků když se jedny ozvou ze směru kam mířím. Nepřemýšlím jestli je bezpečných zůstat na chodbě nebo ne a rovnou zalezu na nejbližší dámské záchody. Stále slyším přibližující se kroky a ty se zastaví před záchodky. V rychlosti zalezu do kabinky a jen se modlím ať to není Rebecca nebo někdo z její partičky, či nějaký spolužák, jenž si chce šplhnout. Nejlepší by bylo kdyby to byl jen učitel kontrolující že nikdo nedělá bordel. Ale jak už snad víte štěstí je něco co se mi vyhýbá obloukem, a proto není divu že se za dveřmi ozve smích školní šlechty. Zhluboka se nadechnu a smířená se svým osudem výjdu ze dveří, teda pokusím se o to. " Rovnou zacouvej zpátky ať si máš kde umýt krev.,, Ušklíbne se práva ruka Becky. Olivie, vždycky mi záviděla mou oblíbenost a teď, když je ona na vrcholu, užívá si moji potupu z celé šlechty nejvíc. A tak s povzdechem couvnu zpátky na záchody a smířená s osudem se nechám zmlátit. Tak jako už tolikrát.

"Kto ti to urobil?,, zeptal se Sám, jakmile se přiblížím k jeho autu. " Nevím co myslíš,, odvětím a nastoupím do jeho auta. Nic na to neřekne jen nasedne do auta a rozjede se směrem k mému bytu. Díky němu už nějakou dobu nemusím chodit pěšky. "Vieš, že ti chcem pomôcť, ale neuľahčuješ mi to,, odpoví nakonec." Vím, taky jsem ti řekla že pomoc nepotřebuji.,, odvrátím se k oknu  a tím považuji konverzaci za ukončenou. "Je to jasné šikanovanie, prečo im to dovolíš,,  rozkřikne se Sám na semaforech." Nikomu nic nedovoluji a taky ti do toho stále nic není,, zavrčím s pohledem zafixovaným na silnici ať se na něj nemusím dívat. "Navíc tady za chvíli nebudeš takže to nech být stejně s tím nic neuděláš.,, řeknu nakonec normálním hlasem." Čo keby som to povedal tvojim rodičom?,, tahle věta mě zaráží. Co by se stalo kdyby to řekl mým rodičům, blbá otázka známé odpověď, neudělali by nic možná by dodali že si za to můžu sama. Rozmrkám slzy které mi s tím uvědoměním vhrkly do očí a Samovi odpovím až po zastavení před panelákem kde bydlím. "Klidně jim to řekni, stejně se nic nezmění,, a s tím vystoupím z auta nechávajíc zaraženého Sama za sebou. Snad jsem neudělala chybu, když jsem mu zase odhalila kousek sebe.

Za zavřenými dveřmi mého bytu se vždycky odehrávalo spoustu zajimavých věcí, v této době to však nebylo nic co by normální puberták normálně dělal. Nebylo to koukání na porno, pořádání párty a každovečerní opíjení. Moje zbytky dní se utápěly v slzách a hraní her. Tak jsem i udělala, uplné vypnutí telefonu následovalo zapnutí počítače, hry a natáčení a než se to celé spustilo dovolila jsem si brečet, a to jen proto že jsem mohla konečně ukázat jak moc slabá jsem byla. Jakmile vše naběhlo následovalo rychlé osušení tváří, pročištění si krku a pak jsem začala své první video s webkou. "Ahoj lidi tady Snouwie jak jistě vidíte mám webku takže tohle...,, 

Omlouvám se že je to tentokrát kratší ale příště už to zase bude k tisíci slovům slibuji