Cena Krve (Moon)

11

Někdy je odvaha to jediné co potřebujeme k dosáhnutí našich cílů, a právě ta se nejhůř získává. Můžeme se tvářit jakkoliv odvážně, ale vždy záleží na činech, záleží na tom jestli se tak tváříme či se tak chováme. Proto bychom si neměli plést odvahu s přetvářkou. Já se v tu dobu přetvařovala a teď bych tolik věcí udělala úplně jinak.

"Jsem ráda že od posledně jsi trochu zmoudřela a neudělala nám zatím žádnou ostudu, každopádně s tvým otcem se bojíme o tvé známky, od posledně jsi šla dolů, protože opravdu nechápu jakto že máš dvojku z matiky, když já a tvůj otec jsme v ní vždy excelovali. Myslela jsem si, že jsi schopnější ovšem tak jako vždy, jsi zklamala. Možná už by mě to nemělo překvapovat, udělala jsem co šlo aby z tebe byla úžasná dcera, ale ty všechno mé snažení naprosto pohřbíváš tím jak málo se snažíš. Musíš dostat trest a ty to moc dobře víš, dnes ale ne ode mě nebudu na tebe zbytečně šahat, tvůj otec se toho ujme, jen ať víš že i pro něj jsi zklamáním.,, Takové přednášky jsem snášela často tak mi nedělalo problém je ignorovat. Jediná změna byla ta že mě zbije můj otec a ač jsem s ním vždy vycházela o trochu líp než s mámou jeho tresty byly velmi přísné a v nich bych preferovala spíš mámu. A ona to moc dobře ví, možná jsem se chovala dobře, ale známky byli vždy přednější.  Zvednu na ní pohled, a ač se tvářím statečně ona moc dobře ví, že vevnitř se klepu jako králík čekající na popravu. A tak když matka odejde stoupnu si zády ke dveřím a jen čekám co mi můj otec udělá.

"Už jsi sa vrátila od svojich rodičov? Rád by som ťa zobral von a ver mi, že sa ti to bude páčiť.,, Vybalí na mě Sam po zvednutí jeho telefonátu. Už mu chci kladně odpovědět, když  zahlédnu svůj obličej ve výloze jednoho obchodu. Roztržený ret a pod okem pěkný monokl, a to ani nemluvím o těch modřinách co mám pod oblečením. "Promiň ale necítím se úplně nejlíp a vzhledem k tomu, že zítra je škola tak si vezmu prášek a půjdu spát. Nevadí ti to?,, nechtěla jsem mu lhát a tak padla volba na polopravdu, opravdu se potřebuji vyspat ať mám zítra čas si zamaskovat ten monokl. Spolužáci by to ignorovali, avšak Samko už tak bude mít dost otázek ohledně toho rtu. "Ach aha, to som nevedel, snad to nie je nič vážnejšie.,, odpoví a a mě se hned zjeví jak se konejšivě usmívá. "Určitě ne a kdyby náhodou ano tak ti zavolám,, ujistím ho. Ještě by byl schopný sednout do auta a přijet mě zkontrolovat. "V poriadku, budem ti dôverovať. A... je všetko v poriadku? S rodičmi a tým všetkým,, musím se pousmát nad tím jak starostlivý je a následně přemýšlet, proč to všechno ví. Nepoučila jsem se snad, nebo mám jako člověk tendenci opakovat tu stejnou chybu zas a znovu. "Samozřejmě vše je v pořádku, nemělo by být?,, Hraju dál svojí malou lež a jediné co si přeju je, aby už zavěsil a já tak měla pokoj od všetečných otázek. "Budem ti veriť, daj mi vedieť, ako sa cítíš,, "Dám tak se měj , ahoj,, "Ahoj,, mobil dám do kapsy a sama pro sebe se usměju. Začínám ho mít až moc ráda a to je ten problém.
A tak se tu procházím, sama jen s pár náhodnými kolemjdoucími hlavou plnou myšlenek. Pohublá, málo oblečená tentokrát však s úsměvem na tváři  a naprosto odlišnými myšlenkami než kdykoliv předtím. Kéž by to tak bylo navždycky, ale vše jednou končí. A tak i Samův pobyt, tři týdny jsou dost málo na pořádné poznání člověka, už teď ale vím že se stal důležitou osobou v mém životě a jeho zradu neunesu.

"Lili ráda vás vidím, jak se máte?,, hned ve dveřích mě zastihne paní Bubková.  "Ale však to znáte ve škole je toho dost, všichni nás straší s maturitou a do toho nám sypou hromady písemek. Jak se máte vy?,, klasická odpověď od studenta. Co jiného bych ji měla vyprávět, to že škola je můj nejmenší problém, že si občas přeju prostě nebýt. Říct ji jak moc jsem zmatená ze Sama. Nezajímalo by jí to, nikoho to nikdy nezajímá jen se ptají aby měli dobrý pocit že se zeptali, ale nikdy po vás nechtějí upřímnou odpověď. "Jak bych se měla já, už jsem starší a tak nemám moc na výběr než se mít dobře. Avšak stále mám tu slíbenou kávu, jestli máš čas, doma mám čerstvý koláč tak si můžeme dát i s kávou a více si popovídat,, nadechuji se k záporné odpovědi, přece jen jsem domlácená od otce a ona to nemusí vědět, když vyjekne zděšením. Prudkým pohybem hlavy mi z ní sjede kapuce a odhalí můj domlácený obličej. "Kdo ti to udělal dítě, ne víš co pojď ke mě ošetřím ti to a ty mi povyprávíš jak se ti to stalo, a pak si dáme ten koláč,, Proti tomu nejde nic říct, proto smířená se svým osudem ji následuji k ní do bytu.

"Neviděla jsem mu do tváře, jen mě zastavil chtěl po mě peníze, když jsem mu nic nedala tak mě párkrát praštil a pak utekl.,,  odpovídala jsem ji na otázku. Lhaní byla moje silná stránka a tak mi nedělalo problém vymyslet uvěřitelnou historku během pár minut. Ona se na mě skepticky podívá přes hrnek kávy kterou popíjíme. "Dobrá dítě budu dělat jako že ti věřím, ale víš doufám že kdyby se cokoliv dělo tak mi to můžeš říct, mám tě ráda jako svoji vlastní neteř a nerada vidím když se trápíš,, mateřsky se usměje. Cítím z jejich slov upřímnost proto se na ní překvapeně podívám a cítím jak se mi hrnou slzy do očí. Něco takového mi nikdy neřekli ani rodiče. "Taky vás mám ráda,, odpovím dojatě. A tak zbytek dne strávím, oproti první polovině, opravdu příjemně. Paní Bubková si však ani nevšimne že se koláče, či jiného nachystaného jídla, ani netknu. A tak to je dobře, všechno to jsou moje problémy  a nikoho s tím nemusím zatěžovat, nikomu s tím nemusím ubližovat.