Senja Laney ✔️✔️

Kapitola 4

Výsledky ukázaly, že na to nejsem tak dobře jak jsme si všichni mysleli. V úterý večer jsem znovu zkolabovala a přestala jsem reagovat. Mamka mě odvezla na pohotovost, během cesty jsem se probudila s nesnesitelnými bolestmi a horečkou, a když jsme se dostaly do nemocnice, celá jsem hořela. Doktoři se domnívali, že to vypadá ještě špatněji, než mysleli a tak si mě tam nechali přes noc. Dokonce i ve středu si mě nechali v nemocnici a nasadili mi další, dávku chemoterapii. A moje čekání na propuštění se ne a ne dostavit. Nakonec se rozhodli, že na oddělení zůstanu až do úterý příštího týdne, takže ve škole zameškávám celý týden.

Je pondělí ráno a mě je na zvracení, opět. Škoda, že nedokážu popsat jak hrozné to je. Bolí mě celé tělo. Během uplynulých patnácti hodin jsem toho vyzvracela víc, než činí můj denní příjem jídla.

Podle všeho moje tělo se nehodlá smířit s léčbou, i když před tím to bralo docela v pořádku, což se odráží na náladách zdravotnického personálu. Je těžké někoho léčit, když to na něj, z nějakého nikomu vědomého důvodu, nijak nefunguje a organismus se snaží léky vypudit z těla ven.

A díky panu doktorovi Stefanovi, který jako jediný chápe, že zvracet můžu i doma. Mě zítra ráno po vizitě pouští do domácí péče, kde budu nadále každý týden dostávat do těla hadičkou chemo. Co dodat pořád lepší být s mamkou, která pořád brečí, než s cizími lidmi, kterým je na očích vidět lítost.

Mě litovat nemusíte, já na rozdíl od vás brzo svoje trápení ukončím a jak by řekla babička, odeberu se do věčných lovišť a hájů. Nechápu, kde to vzala, ale posmrtný život si jako les rozhodně nepředstavuji. Možná je to jeden velký nákupní centrum, kde je všechno zadarmo. Nebo obrovská krajina plná barev, květin nebo jiných rostlin a létajícími bílými jednorožci, myslím, že po smrti je možné úplně všechno.

Ale takhle přece myslet nesmím. Moje nemoc není zas tak vážná, podle statistik mám dokonce 80 procent na přežití, jenže to bych jak jsem řekla musela reagovat na léčbu. A taky mít Hodginkův lymfom, III stádia ze čtyř není zrovna dobrá zpráva.

„ Dneska na nás půjdou podívat nějací hosti, Senjo. Budou tu na prohlídce budovy, jen tě chci připravit a větší nával osob." Informuje mě doktor Stefan, díky Bohu není mezi těmi ubožáky, co se bojí o každý můj krok a děsí se pomyšlení, že bych si mohla něco zlomit či se jinak zranit, díky mé občasné malátnosti nebo nevolnosti. Trošku na hlavu. Bože já tu umírám, dobře skoro umírám, a oni se bojí o moje nohy. To je ta poslední věc, co mě tíží. Jenže pan Stefan je jiný, přirovnala bych ho k divé zvěři. Nemá problém mě poslat přes celý komplex nemocnice pro jeho oblíbenou čokoládu a potom se primátorce vymluvit na to, že potřebuji pohyb a čerství vzduch. Díky němu mám stále ještě pocit, že žiju.

„ Když nevkročí do mého pokoje je mi jedno, že se tu budou potulovat." Odpovídám mu a on se zasměje. Je mi jasný, že má v plánu je sem přivést. Co s tím nadělám, jedině bych musela odejít, jenže to nejde, protože opravdu se mi nechce tahat za sebou stojan, na který je zavěšen sáček s chemoterapii. I když to není nijak těžké, nosit se mi dvakrát nechce.

„ Však my to spolu zvládneme, ne? Jsme přece skvělá dvojka, k tomu, chci na tobě předvést několik ukázek." Říká mi a já se na něj musím usmát. Je neuvěřitelné jak takový skvělý a veselý muž může pracovat s vážně nemocnými lidmi.

„ Takže budu cirkusový králík? Budete ukazovat, jak všem mizím před očima?" Ptám se ho pobaveně a on se ještě více rozzáří.

Nijak se mi do toho nechce, ale vidím na něm, že on se na to těší jako dítě na Vánoce. Exkurze na onkologické oddělení. Sen každého puberťáka, kdyby nechtěl vidět umírat lidi?