World of Basketball

8.

A začal mě lechtat. Po půl hodině jsem se k mé nelibosti musela vzdát.

"Aki, prosím už stačí." Nemohla jsem už od smíchu popadnout dech. Na chvíli přestal, ale viděla jsem na něm, že mě ještě nechce pustit. Jenže musel jelikož se nade mnou někdo nahoře smiloval, podobě někoho, kdo zrovna zvonil. Aki mě s nelibostí pustil a šla jsem otevřít.

"Ohayo Tay." Byla jsem zaskočená, odkud zjistila, kde bydlím.

"Ohayo Keiko. Jak jsi mě našla?" Koukala na mě zaskočeně, jako by viděla ducha. No ne na mě, ale za mě.

"Však pojď dál, nebudeme se přece bavit mezi dveřmi." Vstoupila, ale stále zírala za mě, div se nepodkla o práh dveří. Konečně jsem se otočila, aby jsem též věděla na co tak kouká. No když jsem zjistila, že za mnou stojí Akashi jen v boxerkách, měla jsem co dělat, abych ho nezabila.

"Omluvíš nás na moment? Zatím se usaď."
Chňapla jsem Akashiho za paži a odvlekla jsem ho do pokoje.

"Ty jsi se úplně zbláznil? Jsi normální, takhle jít ke dveřím?" Ukázala jsem na celou jeho maličkost. Hrál velmi překvapeného, jenže to mu nevycházelo, jelikož ho prozradil ten lišácký úsměv

"Tay, nevím co řešíš. Ty jsi taky šla jen v tílku a šortkách. Nevidím v ničem problém." Usmíval se a chtěl jít za Keiko. Hodila jsem po něm svůj starý dres z Teika.

"Nejdřív si aspoň něco obleč, jinak mi chudinka tady zkolabuje." Chtěl ještě něco říct, ale už jsem byla u Kei.

"Keiko co tu děláš?" Nabídla jsem jí čaj a čekala co z ní vypadne.

"Víš, chtěla jsem se tě zeptat, zda jsi v pořádku, po tom včerejšku a jestli by jsi se nechtěla odreagovat a nezahráli by jsme si." Koukala na mě tak nevinně a s nadšením.

"Půjdu ráda a proč bych neměla být v pořádku?" Naklonila jsem hlavu na stranu a čekala na odpověď. Mezitím už přišel Akashi a objal mně zezadu s pusou na krk.

"Ahoj Keiko.. Lásko, co chceš dneska dělat?" Jen ji pozdravil a dál dělal, že nic, všímal si jen mě. Kei z toho byla v šoku.

"Nevím, jen Kise byl moc rozrušený a tak jsem se bála i o tebe.. Protože splétal jedno s druhým, to že jsi zmizela a že hned po tobě zmizel i Akashi- kun.." Znovu se odmlčela, jelikož viděla Akiho vražedný pohled.

"Kise si o tebe dělal starosti? Nebo byl zmatený, protože nebudu akceptovat nikoho z bývalého tymu, protože jsme soupeři a kdokoliv se nedostane do semifinálových kol, tak vymizí z historie Kiseki no Sedai?" Akashi to řekl naštvaným a pohrdavým hlasem, Keiko měla strach v očích. Vstala jsem a tvrdě donutila Akiho si sednout na židli.

"Pokud chceš tímhle tónem mluvit, tak si jdi na Rakuzan.. Ale ne u mě doma!" Vraždila jsem ho pohledem. Věděl moc dobře, že přede mnou a mými přáteli se nesmí povyšovat, nebo být ultimátní. Jelikož já to dokážu taky a jsem víc než on. Proto se k sobě tak hodíme. Zaskočeně mě pozoroval. Chvíli mu trvalo, než si to celé uvědomil. I já jsem věděla, že jsem ranila jeho hrdost a ponížila ho. Ale tohle si u mě nesmí dovolit.

"Omlouvám se Keiko, nechtěl jsem být takový. Jen sotva jsme si s Tay vše vyříkali a usmířili se. Ale to co jsem včera řekl, myslím vážně." To jsem se zarazila já. Jen Kuroko a Aomine s žužu věděl, že jsem u Seirinu. Musela jsem chvíli být mimo. Protože jsem si nevšimla, že Kei už odešla a Aki se na mě zamyšleně díval. Objal mě a tím jsem se vrátila zpět.

"Lásko, nad čím přemýšlíš.." Kouknul na hodinky a pokračoval.

"Už asi tak půl hodiny. Byla jsi úplně mimo. Tak nad čím jsi přemýšlela?" Opřel si hlavu o mé rameno. Nechci to pokazit. Jak mu to mám říct?