deník rebelky | t. b. s ✔

Hádky, hádky a zase jenom hádky

Thomas mě od našeho rozhovoru naprosto ignoroval, na žádnou smsku mi neodpověděl.

Stejně tak Dylan, který byl očividně naštvaný a nehodlal se mnou jenom tak mluvit.

A Jackob? O tom ani nemluvím, od té doby mi se mnou ani jednou nepromluvil a myslím, že se o to ani v blízké době nepokoušel.

Nikdy jsem si to neuvědomila, ale krom nich jsem vlastně jiné kamarády ani neměla.

Co budu dělat teď, když nikoho nemám?

Byla jsem úplně sama, neměla jsem kamarády ani kloudnou rodinu. Jediný kdo tu ještě byl, byla teta Kate, která teď ale byla pryč.

Dvě hodiny v kuse jsem probrečela v pokoji, který byl úplně celý tmavý. Teta byla pryč asi už týden, stejně jako byla ta hádka s Dylem a Tomem. Žaluzie byli zatažené a můj pokoj už týden nepoznal denní světlo. Byl tady určitě i strašný bordel, ale přes tu tmu to naštěstí vidět nebylo. Přes týden jsem také pomalu nic nejedla ani nepila, proto jsem byla tak slabá

Co má za smyl takhle žít?

Probliklo mi v hlavě, a pak mi došlo, že to stejně už nemá cenu.

Sebrala jsem se, na papír jsem svým škrabopisem napsala:

Kdyby mě ještě někdo hledal, budu na hřbitově. U jakého hrobu je asi jasné

Viky

Pak jsem sebrala žiletku a vyšla z domu.

Došla jsem až ke zmiňovanému místu , sedla jsem si na zem k tátovu hrobu a u toho kouřila cigaretu. Možná jsem se o tom nezmínila, ale v poslední době jsem jich kouřila víc a víc.

Párkrát jsem se řízla žiletkou, nebolelo to. Chtěla jsem si ulevit od psychické bolesti.

Ale to řezání mi způsobilo, že jsem trochu slábla. Přece jenom jsem na tom i fyzicky nebyla úplně nejlépe.

Motala se mi hlava, ale slyšela jsem ta mnou tlumený zvuk.

„Tory!” hned jsem se probrala z tranzu, ten hlas jsem dlouho neslyšela.

„Tome?” oslovila jsem ho chraplákem.

„Co tady děláš? Proč se řežeš?” sedl si ke mě a podíval se na moje uslzené oči a rozmatlanou řasenku na tvářích.

„Chci se zabít, nikdo mě nemiluje” potáhla jsem a padla mu do objetí.

„Ale já jo” podívala jsem se na něj. „Už od první chvíle jsem věděl, že jsi výjmečná. Už se na tebe nezlobím, ani vlastně nevím, proč jsem byl tak naštvaný. Miluju tě Victorie Clarková” na odpověď jsem ho pouze dlouze políbila, až se z toho stalo líbání. Ale poté jsem upadala do kómatu, poslední co jsem slyšela bylo...

„Tory!”

je to konec nebo ne?
hm no, nechám vás aby jste počkali do další kapitoly aby to bylo přece jenom trochu napínavé
dneska jsem třeba strašně unavená, to vstávání mě prostě jednou zabije, škola mi ani tak nevadí, ale to vstávání? to je hrůza