Nebezpečná jízda

7. kapitola

Když jsme dorazili na veterinu, sesedli jsme s koní a šli jsme dovnitř, aby jsme veterináři mohli pomoct.

Zákrok trval skoro hodinu, ale veterinář nám řekl, že je to moc vážné a že ji asi budou muset utratit. Jedině kdyby jí někdo zaplatil léčbu, ale ta byla drahá. Bylo mi do breku. A myslím, že holkám taky.

Hlavně Sindy...

Celou cestu domů jsme nemluvili. Když jsme došli k našemu domu, utěšovali jsme Sindy a pak jsme šli dovnitř. Přišla jsem a mamka se mě ptala kde jsem tak dlouho. Všechno jsem jí řekla a ona chvíli stála a nic neříkala. Pak ale řekla: ,, No ještě, že vám se nic nestalo. " ,, Ale chudinka Maggie. "

Když to dořekla jenom sem kývla hlavou a pak jsem se šla převléct.

Pak jsem se najedla a šla se vykoupat. Ve vaně jsem byla kolem hodiny, až se o mě mamka bála tak na mě zavolala. Poté co jsem vylezla jsem si zalezla do postele, zachumlala se pod peřinu a usla jsem. Chvíli jsem brečela, ale pak mě to unavilo...

Další den jsme se šli všichny podívat na Maggie. Veterinář nám řekl, že jí zítra utratí. Bohužel. Všechny jsme brečeli, ale nedávali jsme to na sobě znát. Maggie tam jen ležela a dívala se na nás. 

Když jsme odešli, pozvala jsem holky k nám. Souhlasili a tak jsme šli. Doma jsme si udělali koktejli a něco na jídlo...

Když holky odešli, už bylo pozdě a tak sem se šla osprchovat a převléct se do pyžama.

Pak jsem se šla dívat na televizu a potom jsem šla spát...

Ach jo, dneska je den kdy mají utratit Maggie. Já, Karin, Sindy i Mandy jsme šli do stájí, kde ji měli utratit...

Došli jsme tam i s rodiči. Veterinář si šel pro injekci a my jsme brečeli jako malé.

A už to bylo tady. Veterinář se k ní blížil a už jí chtěl píchnout injekci, ale najednou někdo zakřičel: ,, Ne, Já jí tu léčbu zaplatím." Všichni jsme koukali kdo to řekl. Byl to Sindyin taťka. Veterinář odložil injekci a řekl: ,, Dobře pane, potom se domluvíme." Sbalil si věci, chvíli tam s námi stál a pak odešel. Byli jsme tak šťastní. Usmívali jsme se a pak se šla Sindy zeptat svých rodičů jestli to myslí vážně. Řekli jí, že ano. Sindy je objala a děkovala jim. Vlastně my všechny.

Pak jsme šli domů a přemýšleli jsme o tom co se stalo, ale víc mě přemáhalo ŠTĚSTÍ...

*

O pár měsíců později jsme mohli zase jezdit všechny čtyři na vyjížďky a trénovat různé věci...

Tak a je konec. :) Doufám, že se vám celý příběh líbil. Omlouvám se za chyby a byla bych ráda za koment nebo vote ;)
A moc bych chtěla poděkovat za skoro 200 reads, takže moc děkuju, hlavně kamarádce Míši ♡
Chtěli by jste další příběh?