Smrt v jezeře

Prolog

Melanie Gjutensová, čtyřicetiletá věčná studentka mající za sebou deset vysokých a patnáct středních škol, bydlela v malém dřevěném rozvrzaném domku, vypadajícím jako perníková chaloupka bez perníku, v západním Slovensku, který podědila po slovenské babičce Maríi Málské.

Když byla malá, častokrát si k babičce na chalupu jezdila hrát s ostatními dětmi, ale jakmile zestárla, cest k milované babičce ubývalo. Jenže její slovenské kamarádky vyrostly, odcházely do Bratislavy a ona si musela přiznat, že ve vesnici už nemá nic, co by ji mermomocí nutilo tam zůstávat. Když už tam tedy přijela, nikdy nezůstala déle než jeden víkend.

Od doby, co začala Melanie navštěvovat bary a hospody v okolí svého bydliště, na babičku pomalu zapomínala. Zajímaly ji jen automaty a alkohol. Myslela si, že tam má přátele, kteří ji mají rádi, ale nebylo to tak. Oni jen měli rádi její peníze. Čím víc se zadlužovala a neplatila nájem, tím víc pozorovala, že je jim naprosto ukradená.

Seděla v baru na židli, u stolu, na který byla zvyklá a sledovala, jak její bývalí přátelé mluví s novými zákazníky a bylo jí smutno, že si jí nikdo nevšímá. Nezvládala si umývat hlavu, proto měla vlasy tak mastné, jako kdyby si je polila olejem. Nemalovala se a i z toho důvodu po ránu - a vlastně celý den - vypadala, jako přejetá parním válcem. Nemohla spát, a když se o to jen pokusila, ve snech ji přepadávaly automaty, které ji nutily k tomu, aby si ještě jednou zahrála. Byla hrozně bledá, oči měla od věčného zírání do obrazovky také zarudlé. Jejímu tělu chybělo sluníčko.

„Slečno," nevypadala jako slečna, přesto ji muž, zhruba o pět let starší než ona, takto oslovil a ona netušila, jestli mu má přičíst k dobru, že poznal, že je ve čtyřiceti ještě svobodná nebo na něj naopak začít křičet, co si o sobě myslí.

Podívala se na něj. Nejdříve zoufale a pak mile. Napadlo ji, že on by mohl být její poslední naději proto, aby konečně vyhrála v automatech jackpot.

„Dobrý den," podala mu ladně ručku, protože si všimla, že přišel do baru v elegantním obleku, který mu pasoval jako ušitý na míru a možná to tak i bylo, netušila, jaké jsou jeho poměry. „Jsem Ernesta Galloweyová, moc mě těší, že Vás poznávám. Bála jsem se, že tu chodím jediná z vyšších kruhů." Hrála si s ním, ale mluvila tak, že jí to skoro uvěřil. Skoro.

„Vím, že se jmenujete Melanie, nehrajte si tu se mnou. Chodím tu každý den a pozoruji Vás, jak hrajete na automatech. Ten zápal pro hru, ten jsem neviděl už hodně dlouho. Zamiloval jsem se. Ale co vy? Jak je možné, že tu dneska sedíte jen tak, u suchánků?" Nečekala, že ten muž řekne, že sem chodí často.

Vypadal na to, že by do takového pajzlu vkročil jednou a hned, jak by to tu viděl, by odtud okamžitě odešel. Tedy za předpokladu, že by ho tu něco nezdrželo a ona věřila, že to byla ona. Věřila, že on byl její osud. Naivita s ní i ve čtyřiceti neskutečně cloumala. Ale vlastně tu hru hrát nepřestala. Těšila se, jak si s ním pohraje, obere ho o všechny peníze a pak ho vší silou odkopne. Jako fotbalový míč u babičky na chatě, pomyslela si a na vrásčité tváři vykouzlila úsměv.

„Nějak jsem neměla náladu hrát," zalhala opatrně doufajíc, že ji neprokoukne. Pokud chtěla hrát tu hru, nemohla mu říct o tom, že je naprosto chudá a v dluzích, pak by pochopil, že ho chce jen využít.

„Zajímavé," konstatoval, „jak Vás tak pozoruji, tak jste první člověk závislý na automatech, který na nich není tak úplně závislý." Rybička se chytila na udici, tentokrát se usmála sama pro sebe, ale jen letmo, aby mu to nepřišlo podezřelé.

„Nebudeme si tykat?" navrhla a on přikývl.

„Hank, těší mě a jsem si jist, že i tebe," pozoroval ji, hledajíc na ní známky toho, že ho chce oškubat, ale kupodivu nic nenašel. Ta žena byla podivuhodná, to musel uznat. I ona ho se zájmem pozorovala. Přemýšlela nad tím, kolik má peněz a pak její pohled zabloudil k jeho pasu, kde se mu ukrývala zbraň.

„Čím se živíte?" zeptala se, jak nejelegantněji mohla. Každé písmenko vyslovovala se zvláštním zájmem o jeho osobu. Úplně na své ženské zbraně za ta léta zapomněla.

„Jsem policejní detektiv," překvapeně na něj pohlédla a právě v tom okamžiku, jako na zavolanou, někdo pustil v jukeboxu romantickou píseň. On je policajt!? Panika jí nevydržela dlouho, něco si při té melodii uvědomila.

„Zatančíme si?" znělo to praštěně. Nebyli na žádném plese, kde by se tanec přímo vyžadoval, ale ona si s ním velmi nutně potřebovala zatančit. Chtěla peníze nebo život a byla rozhodnuta bojovat pro to všemi prostředky. Dokonce i těmi, mezi něž by patřila krádež zbraně policejního detektiva.

Hank souhlasil. Chytil ji pravou rukou kolem pasu a došel s ní doprostřed místnosti, kde se k ní přivinul. Melanii tlačila jeho zbraň do boku a opatrně mu proto přejela rukou až k ní. Jemně se jí dotkla. Podívala se Hankovi do očí a všimla si, že je má zavřené a nevnímá nic jiného než hudbu. Zrovna nyní nastala ta pravá příležitost, aby mu zbraň vytrhla z pouzdra.

Ani když tak učinila, Hank nic nezpozoroval. Za předpokladu, že byl policajt, byl pěkně mizerný. Odstrčila ho. Všechno se to seběhlo strašně rychle. Hank na ni sprostě křičel a ona na něj mířila zbraní, dokud jí nedal všechny peníze, co měl v peněžence.

V tom okamžiku právě někdo vyhrál jackpot. U Melaniina automatu. Respektive u toho, kam si chodívala zahrát nejčastěji. Se zbraní v ruce zamířila k výherci a namířila na něj svou zbraní. Věděla, že po tomhle ji už v baru nenechají si zahrát, ale ona to neměla v plánu. Za ty peníze chtěla odjet na Slovensko. Za babičkou, která ji vždy měla ráda, a která ji respektovala. V současné době měla už tak devadesát roků. Pokud byla ještě naživu. Za poslední dobu ztratila přehled o čase.

„Peníze, nebo život," pronesla směrem k němu. Popadl balíček, který z automatu vypadl a chvíli ho jen tak držel v rukou. Melanie se domnívala, že ji jen schválně zdržuje, aby mezitím mohla přijet policie a zatknout ji, ale on se s penězi jen potřeboval pomazlit. Bylo to poprvé, kdy v rukou držel takovou sumu peněz, musel si to chvilku užít. „No tak, peníze nebo život." Zopakovala to ještě jednou. Kdyby neuposlechl, byla rozhodnuta střílet. Všechno jí bylo jedno. V jejím životě jí už na ničem nezáleželo.

„Udav se." Neodpustil si to, ale peníze jí hodil do rukou. Překvapena, že tak učinil, ho nechala jít. Sama se pak rozhlédla kolem sebe, schovala si peníze i zbraň a rozutekla se na vlakové nádraží. To, že tam Hanka najednou neviděla, ji nenechávalo chladnou, a proto se kolem sebe v jednom kuse dívala, aby ji nezastihnul, nezatkl a neodvedl na policii. Tím by se všechny její plány, které si v hlavě vysnila, zřítily jako domeček z karet.