Smrt v jezeře

3. kapitola

Sice po dvou měsících, ale přece, zveřejňuji další kapitolu a upřímně doufám, že jsem kapitolu s Hankem pořádně uzavřela. V původní verzi nebyl a vlastně se tam neobjevila ani postava z této části. Snažím se to upravovat co nejrychleji, ale ne vždy mám na příběh náladu, takže potom to takhle vypadá. No, a chci se dostat k pasáži, na kterou můžu navázat částí, kde jsem v původní verzi začala... každopádně doufám, že se tato kapitola bude líbit, osobně se mi z těch čtyř (včetně) líbí tato nejvíc.

Když Hank vystoupil na vlakovém nádraží v Hranicích na Moravě, musela si Melanie přiznat, že se jí viditelně ulevilo. Přesto se odhodlala mu zamávat. A s úsměvem. Nepopírala fakt, že ji něco na něm okouzlilo, ale právě teď nebyla zralá na vážný vztah. Její maniatické sklony, které se objevovaly, když viděla hrací automat, mohly ublížit všem jejím blízkým. Nehledě na to, co cítila, když na toho člověka, co vyhrál u jejího automatu, mířila zbraní. V hlavě měla v tu ránu čirý vztek a chtěla prolít jeho krev. Skutečně věřila, že ho zabije.

I proto jela k babičce na vesnici do západního Slovenska. Co si pamatovala z dob, kdy babičku hojně navštěvovala, ve vsi nikdy nepostavili žádnou hernu, ba hospodu, kde by stály automaty. Potřebovala se zbavit své závislosti. Uvědomovala si, že neubližuje jen sobě, ale i ostatním.

Dívala se z okýnka na krajinu, která neuvěřitelně rychle ubíhala a záhy ji vystřídala jiná. Jednou krásnější, podruhé spatřila špinavého bezdomovce v koutě a odvrátila zrak. Jakmile vlak zastavil a ohlásilo se zpoždění, vzala všechny své věci a hrnula se ke dveřím ven z vlaku. Musela uznat, že těch věcí moc neměla.

Poté se s nakrčeným nosem podívala na onoho ležícího bezdomovce a náhle v něm spatřila svého starého přítele. Třikrát na něho pískla a on se na ni otočil.

„No to mě podrž," vydechl, „Melanie!" vstal z tureckého sedu, jak nejrychleji dovedl a rozeběhl se k ní. „Co ty tu vyvádíš, zlato?" Stál kousek od ní, nejprve se dotkl její ruky, pak ji začal vesele objímat.

„Jedu za babičkou," pokusila se pokrčit rameny a říct to tak, aby to znělo pokud možno normálně a ne příliš přiškrceně. „Ale co ty? Jsi bezdomovec? Jak se to stalo? Proboha!" Všimla si jeho děravé ponožky. Neměl ani boty. „Ne." Zamítla rázně. Odtáhl se od ní a pečlivě se jí zadíval do očí.

Hledal v nich náznak toho, že mu odmítá pomoct, ale našel v nich jen lítost. "Nemůžu tě tu nechat. Jdeš se mnou. Pojď." Odtáhla ho za rukáv a natáhla se, aby viděla na hodiny v hlavní budově nádraží. „Asi za pět minut jede autobus. Půjdeš. Moji babičku znáš, postará se o tebe a... o mě vlastně taky." Uvědomila si, že jsou na tom svým způsobem podobně.

„Jako vždycky," povzdechl si unaveně. Melanie k němu zmateně vzhlédla. „Vždycky ses starala o to, abych se měl dobře a nehleděla jsi přitom na sebe. Na mně teď nezáleží, ty vypadáš, no, a teď se neuraz, příšerně." Poznamenal s pohledem upřeným na její bledé propadlé tváře, modré oči, které se třpytily počínajícími slzami. Ochablé svalstvo na rukách i na nohách. A nebyla namalovaná, ostatně jako vždycky od doby, kdy chodila do baru.

Takhle ji neznal. Pamatoval na dobu, kdy se spolu viděli naposledy, a byla nádherná. Udržovaná. Šlechtěná. Bylo vidět, že o sebe dbá. Jenže nyní to prostě nebyla ona. Tehdy ji miloval, ale zároveň ji bral jako kamarádku a nechtěl to pokazit. Navíc měla plno jiných, lepších nápadníků.

„Co jsi vyváděla?" Dotkl se její tváře svou rukou a ona ji znechuceně sundala.

„Do toho ti nic není, Kryštofe." Ohrnula nos a vztekle ho popadla za paži. Nechtěla se bavit o své závislosti na automatech, nejdříve ho potřebovala dostat k babičce.