Smrtka

Kapitola první

Seděl naproti mně a prosil, v očích měl výraz nekonečných muk a snažil se promluvit, ale nemohl.

„Už toho máte dost?“ zeptala jsem se sladkým hlasem a protočila dýku v ruce. Vypadal tak moc nešťastně, ale na to měl myslet dřív! Myslel si, že mu to projde?! Vrahům to nikdy neprojde. Ne v tomhle světě. Ne dnes. A rozhodně ne, když do toho zasáhnu já!

Dnes je všechno jinak. Soudy už nejsou důležité. Právníci, soudci, policie? Pche! Nikdo takový není zapotřebí. Od doby Pádu se ujaly magické bytosti vlády nad světem. Není to nejlepší, ale je to lepší, než když tomu tady vládli lidé. Vraždy a krádeže byli, tenkrát trestány vězením. Dnes se trestají smrtí. My je trestáme smrtí.

Nový Systém, který zavedli nadpřirození, se skládá z několika částí, přesněji z pěti. Na úplném vrcholu se nacházejí bytosti staré tisíce let. Podle mě je to spíše banda idiotů, která se tváří důležitě a nemá na práci nic jiného, než komandovat bytosti pod sebou. Rada, jak si nechávají říkat a nám ostatním jsou protivní. Nikdo nemá rád vládu, prezidenty, poslance a já nevím koho ještě. Já neměla ráda nikoho, kdo byl na vysokém postu. Nesnáším totiž autority, mám s nimi menší problémy.

Takže první a nejvyšší část společnosti se nazývá Rada. Zasedá v ní sedm bytostí – upír a vlkodlak, víla a čarodějka, démon a anděl, jasnovidka. Vždycky dva protiklady a jasnovidka, která má poslední hlas.

Není to nejhorší, skoro všechno zůstalo tak jak před padesáti lety, kdy ještě vládli lidé. Do škol chodí spousta nadpřirozených spolu s lidmi, já jsem zářným příkladem.

Všechno funguje, ale zákony se změnily. Krádež, vražda a distribuce drog se rovná smrti, kterou vykonávají Smrtky.  Ostatní zločiny se rovnají vězení, do kterého byste asi jít nechtěli, protože vás pošlou někam do dolů nebo do Elfíe a tam žádný člověk nepřežije dýl jak týden. Zákony jsou přísné, ale fungují a my musíme dohlédnout na to, aby fungovaly.

Muž přede mnou se kroutil stejně jako červi vylézající z jeho ran, úst a uší. Myslím, že už ani nemohl prosit o svůj bídný život. Takových jako on mi není líto. Za svůj dlouhý život jsem už viděla podobných a nikdy mi nebylo líto je zabít. Tenhle měl zrovna smůlu, jeho případ jsem dostala já a všichni co mě znají, ví, že jsem nemilosrdná. Mně to tak sice nepřijde, ale nepřu se.

Opřela jsem se o opěradlo křesla a hodila si nohy na stůl. Moje dýka se proměnila v kosu velikosti mě samotné. Vypadala hezky. Za posledních pár století jsem ji hodně upravovala pomocí magie. Byla ze slitiny několika magických kovů, čepel byla nezničitelná a magicky ošetřená, takže prošla jakýmkoli předmětem – usnadňuje to čas, kterého nemám nazbyt, protože za dvanáct minut musím být na hodině biologie. Ano, chodím do školy, na střední. Vypadám totiž na osmnáct. V tomhle věku jsem totiž zemřela. Nic zajímavého.

„Myslím, že jste pochopil,“ řekla jsem spíš pro sebe, pochybuju totiž, že mě pan Deen slyšel. Celé jeho tělo zaživa pojídali červi, a kdybych ho kouzlem neumlčela, tak by vzbudil celý tenhle panelák. „Slibte mi, že už nikdy nezabijete žádnou dívku a já tohle utrpení ukončím,“ slíbila jsem mu přesladkým hlasem. Miluju, když si myslí, že mají naději na záchranu, ale já vím své. Odkýval by mi úplně všechno, jen aby se zachránil. Všichni byli takoví.

Pan James Deen začal kývat hlavou a já se usmála. „Už nikdy nikomu neublížíte,“ zašeptala jsem a stopla si před něj se svou kosou. Rychlým pohybem ruky jsem mu usekla hlavu.

Odkutálela se do rohu a měla takový nepřítomný, ale mučednický výraz. Myslel si, že ho nechám žít. Debil! Moje práce zde byla odvedena.

Po mých nových a velice drahých lodičkách se začali plazit malí červíčci. Rudohnědé a bílé slizké věci, musela jsem vypadnout. Na chodbě jsem se očistila od malých kroutících se hrobních červů.

Toho chlapa mi nebylo líto. Zabil jedenáct dívek, usekl jim hlavy a znásilnil je. V tomhle pořadí. Zasloužil si zemřít, jediné čeho mi bylo líto, byl koberec. Byl vážně moc hezký.

Sáhla jsem do zadní kapsy černých džínů, které mi dokonale padly, a vytáhla dotykový mobil. Vytočila jsem číslo do práce. Po třetím zazvonění to zvedl Ben. „Úklid!“ zakřičela jsem do telefonu a hned ho vypnula. Nemám ráda dlouhé řeči a potom co jsem teď udělala, mě bude čekat výslech. Stálo to ale za to.