Smrtka

Kapitola osmá

„Padlo na mě kóma,“ odsekla jsem nespokojeně a čekala, co mi Nik řekne. Nik se tomu malému vtipu nezasmál, nedivila jsem se mu. Moc vtipné to nebylo, ale zasmát se mohl. Co by ho to stálo? Nik nikdy nebyl smíšek. Zato Lenn jo. On se zasmál. Směje se skoro všemu. Zamračila jsem se na ně. „Na co jste přišli?“

Nik mlčel a já měla chuť ho nakopnout. Ještě pár vteřin bylo ticho. „No… místo tvého zrození by mohlo být u Vesuvu. Zemřela jsi tam a znovu se zrodila.“ To dávalo smysl, musela jsem uznat, že Nik je dobrý v hádankách. Já je třeba vždycky nesnášela. Proč se to nemůže říct na rovinu? Proč se to musí dávat do hádanek luštit? Proč?!

„Dál,“ pobídla jsem ho.

„Potkat sopku? No tak? U sopky jsi zemřela, takže… Nejsi hloupá.“ Skřípala jsem zuby, nesnáším, když se vytahuje a má u toho ta blbé kecy. Vážně to nesnáším, mám potom chuť ho prohodit oknem. „Na poslední část jsem ještě nepřišel. Musíme, ale rychle do Neapole, protože bůhví, kdy nám dojde poslední část. Měli bychom odjet.“

Měl pravdu. Mně se nechtělo. Nechtěla jsem plnit úkol od polobohyně, která má mindrák z toho, že ji upálili. Nechtělo se mi poslouchat rozkazy od mrtvé ženské. Nechtělo se mi…

„Fajn,“ procedila jsem skrz zuby naštvaně. Chtěla jsem odejít, ale Melos mě zastavil. Postavil se do dveří a já ho neměla, jak obejít. Mel byl velký, samý sval, jeho ruka byla silná jako můj pas.

„Kdes vzala tenhle úbor?“ Mávl na ě rukou a ukázal na růžový hábit, do kterého mě oblékla Helena v mém snu. Byl to vůbec můj sen? Ona to všechno ovládala. Já bych si nikdy nevybrala louku a růžovou. Být na mně tak jsme v jeskyni, na Emire State Building nebo třeba v gotickém hradě. Rozhodně bych do svého snu netahala růžovou, ale třeba černá, krvavě červená a bíla - to jsou moje barvy!

„Zeptej se bráchů.“ Protlačila jsem se kolem něho a vyletěla po schodech jako raketa. První na řadu přišla sprcha. Nikdy bych se nenaložila do vany. Koupat se ve vlastní špíně, brr. Pustila jsem si horkou vodu.

Po sprše jsem stále cítila trávu mezi prsty a slunce na tvářích. Nesnáším kouzla. Ani hodinová sprcha mě jich nedokázala zbavit. Koukla jsem se do zamlženého zrcadla a uviděla ji. Ne sebe, ale ji. Já zemřela tenkrát u té sopky. Tohle bylo mé druhé já. Trošku chladnokrevné, trošku drzé, malinko naštvané a hodně nasrané já. Před tím jsem byla celkem milá, ale po tom…

V zrcadle jsem uviděla své mokré černé vlasy, spadaly mi na záda. Černé oči jasně zářily na úplně bílé pleti. Nikdy jsem nepochopila, proč mám rudé rty. Štíhlá postava, malá prsa, úzký vosí pas. Nevypadala jsem nejhůř, ale rozhodně ne nejlíp. Kosa vytetovaná na těle přímo zářila. Černočerná na úplné bílé. Zavřela jsem oči. Nerada se na sebe dívám.

Oblékla jsem se do černých tenisek, bílých džínů, krvavě rudé halenky a vlasy jsem si dala do culíku. Se staženými vlasy jsem vypadala líp.

Dole se to jen hemžilo. Nik se balil, jakoby odlétal někam na rok. Lenn zase obvolával všechny svoje holky na noc, že teď bude několik dní nedostupný. Melos to neřešil, zabalil si batoh, byl stejně praktický jako já. Já si několik věcí naházela do velké kabely. Všechno co jsem potřebovala, byla kosa a kámen. Ten prokletý šutr. V kabelce jsem měla jen spodní prádlo, džíny a tričko.

Trvalo jim to. Lenn musel obvolat všechny svoje známosti a Nik se musel připravit úplně na všechno. Myslím, že si zabalil i zimní bundu. On musí být připravený úplně na všechno. To jsem nikdy nepochopila. On prostě neumí žít okamžikem.

Několik hodin jsme se chystali. Odjezd jsme si naplánovali na pět hodin odpoledne. Já si ještě zavolala. Ben byl celkem rád, že žiju.

„Takže ty jsi zabila toho upíra?“ zeptal se mě potřetí.

Má odpověď zněla stále stejně. „Ano.“

„Jsi si jistá?“ To už tu taky jednou bylo.

„Ano.“

„Dobře.“ Tím byl náš hovor u konce. Nikdo se nechce dlouze vybavovat. To jsem si na Benovi oblíbila. Žádné řeči kolem. Jde přímo k věci, a pak zavěsí.

Pět hodin a Nik ještě nebyl připravený odjet. Já už vrčela a řvala na celé kolo. Melos to neřešil a Lenn se někam vypařil.

„Ahoj,“ pozdravila mě Helena.

„Co zase?!“

„Alannis, Alannis,“ kárala mě. Zatvářila jsem se nechápavě a nevinně. „Máš přesně tři dny. Jasné? Pak už bude pozdě.“

„Jo, jo… Vypadni. Co tady ještě děláš? Tohle má být můj sen, padej! Já chci spát.“ Jednoduše jsem ji ze svého snu vyhodila. Nemá otravovat. Viděla jsem, jak vrtí hlavou a cosi si brblá, než zmizela.

Prudce jsem se posadila a zrychleně dýchala. „Mrcho!“ zakřičela jsem z plných plic. Mel se vedle mě lekl. Já se podívala na hodinky. Za deset devět. Moc hezký čas. „Jedeme!“ zakřičela jsem znovu. Sebrala jsem se, vzala klíčky od auta a kývla na Mela.

Já a Mel jsme jeli s porschem. Nevím, jestli těm dvěma blbečkům už došlo, že jsme odjeli a upřímně mi to bylo úplně jedno. Mel řídil a já seděla vedle něj. S Lennanem ani Nikolasem jsem jet nechtěla. S jedním jsem žila, než jsem umřela. Zní to divně, co? S druhým jsem se vyspala… hned několikrát.

„Bereš všechny bratry?“ zeptal se Mel. On mi čte myšlenky?

„Ne, Nik byl moje životní lásky. Lenn byl chyba. Opakovaná chyba.“

„Navštívila tě zase Helena?“

„Jo, ta mrcha neví, co by roupama. Řekla mi, že máme tři dny. Jen nevím, jestli ode dneška nebo to počítá až od zítřka. Nemůže to říct na rovinu. Nemohla mi říct datum?“

„Jo, polobohové jsou svině.“

Dalších pár hodin jsme mlčeli. Do Neapole to trvá dva dny. Měla jsem spoustu času na přemýšlení. Je to už tolik let, kdy jsem tam naposledy byla. Nikdy jsem se navrátila. Nikdy. Nechtěla jsem vědět, co mě tam čeká. Nikdy jsem nebyla srab, ale teď jsem se bála. Přece po mě jdou vlkodlaci, někdo na moji hlavu nechal vypsat tučnou odměnu, jdou po mě upíři a zapletli se do toho mrtví polobohové. Jen doufám, že bohové se do toho plést nebudou. To by mi tak scházelo.

Zastavili jsme. „Potřebuješ vystřídat?“ Kývl, prohodili jsme si místa. Teď jsem řídila já. „Spi,“ pobídla jsem ho.

Cesta mi utíkala dost rychle. Byla jsem vyspaná dost. Čekala jsem na hovor od Nika. Dočkala jsem se.

„Kde jste?“

„Nemám ani páru,“ přiznala jsem. „Sejdeme se u sopky.“

„Jo, to bude nejlepší.“ Zavěsil. To mě naštvalo, já Nikovi zavěšuju jako první.

S Melem jsme se vystřídali ještě dvakrát, než jsme dorazili k té zasrané sopce. „Kolik máme času?“

„Přesně deset hodin.“

„Jak to víš?“

Mlčela jsem, tohle jsem vážně nechtěla rozebírat. Tohle je snad jediné datum, které si pamatuju. Den své smrti. Pamatuju si i čas. Přesně na vteřinu si pamatuju, kdy jsem zemřela. Je to děsivé. Tisíc šest set třicet jedna let. Tak dlouho jsem tady nebyla. Tak dlouho jsem mrtvá.