Smrtka

Kapitola šestá

Vzbudila jsem se na velké posteli. Nikde nikdo. Ležela jsem jenom v kalhotkách a podprsence. To si někdo odskáče! Prohledala jsem pokoj, koukla se z okna a usoudil, že jsem někde mimo civilizaci asi ve druhém patře rodinného domu. Ve skříních byly košile a obleky. Sebrala jsem jednu košili a šla hledat koupelnu.

Ukázalo se, že koupelna je za dveřmi vedle postele. Jé! Bílá, čistá, krásná. Chtěla jsem si dát vanu, ale nevěděla jsem, kolik mám času. Zvolila jsem sprchu. Když jsem voněla, oblékla jsem se do bílé skoro průhledné košile, kterou jsem našla ve skříni.

Svoji kabelku jsem našla na stole. Vytáhla jsem mobil a vytočila Benovo číslo, protože jsem od něj měla několik zmeškaných hovorů. Mezi tím jsem šla dolů po schodech. Mobil mezi ramenem a uchem stále vyzváněl, když jsem našla pět upírů, jak sedí na velké pohovce a v křeslech.

„Alex! Kde jsi?! Někdo po tobě jde!“ Byl hysterický. Hodně. Něco se muselo stát. „Na tvoji hlavu je vypsaná odměna sto mega. Kde jsi? Alex, jde po tobě snad celá nadpřirozená komunita. Dokonce i ten debílek Nordquist!“

„Musím končit,“ řekla jsem a zavěsila. „Slyšeli jste to.“ Upíři to museli slyšet. Mají skvělý sluch. Touto vlastností já neoplývám. Jsem silná, rychlá, umím se proměnit v dým, proměnit své oči v zrcadla a vyvolat kosu, kterou jsem měla vytetovanou na zádech, ale ve větším měřítku. To bylo všechno, měla jsem hodně slabin, ale ty nebudu říkat.

„Takže ty jsi TA Alexis,“ prohlásil jeden z upírů. Byl hezký, ale to oni všichni. Frajírci!

„Už to tak bude.“ Mé tělo volalo po boji, ale ten byl nemyslitelný. Nemůžu zabít pět upírů a vyjít z toho živá. Jsem sice hodně stará, ale života si cením. Můj mozek volal: Uteč! Uteč! Vážně skvělé možnosti. Vážně. Přemýšlela jsem, jak z toho vybruslit.

Nic mě nenapadalo. Stála jsem tam naproti nim jenom v košili a čekala. Nic se nedělo, proto jsem dala věci do pohybu sama. Rozběhla jsem se ke dveřím. Upíři jsou rychlejší než já. Jeden mě chytil a držel mi ruce za zády. Mačkal je, kroutil jimi, až jsem se dostala na kolena. Někdo mě uhodil a to tvrdě, z úst mi začala téct krev. „Teď ti začne teror, holka.“

Táhli mě chodbou, smýkali se mnou a sem tam mě praštili. Obličej jsem přestala cítit. Sice se mé tělo léčí rychleji než lidem, ale zase ne tak rychle jako upírům.

Dovlekli mě do sklepa. Posadili mě na židli, ruce a nohy mi přivázaly. Bílá košile byla od krve. Můj obličej otekl – to jsem poznala. Zůstala jsem tam sedět. Oni odešli, vypařili se.

Nevím, jak dlouho jsem tam byla sama, ale podle toho jak se mi hojila zranění, jsem odhadovala dvacet hodin. Mříže ze železa se otevřely. Někdo táhl židli a postavil ji naproti té mojí. Jak vím, že mříže jsou železné? Jsem jedna z bytostí, která se při doteku železa spálí. Bolí to příšerně, jako kyselina.

Někdo byl ve skutečnosti Michael. Posadil se na židli, vypadal skvěle, oblek, košile, polobotky. Vážně, kdo si na mučení vezme takovýhle ohoz? „Kde máš tupou rotu?“ zeptala jsem se. Usmál se a někdo mi vrazil facku, to byla odpověď na moji otázku. Bolelo to.

„Drzá,“ konstatoval, „to se mi líbí. Mám rád drzé a odvážné holky.“

„Tak to mě budeš přímo milovat,“ odsekla jsem.

Michael seděl, kotník položený na koleni. Vypadal jako play boy, nebo jako mafián. Záleželo na úhlu pohledu. „Kde je ten kámen?“ zeptal se. Věděla jsem, o čem mluví, ale nedala jsem to na sobě znát, železo bylo všude kolem mě. Mříže, židle, na které jsem byla připoutaná, nože, které jsem cítila jako svědění na kůži. Jo, byl to super výlet v Anglii. Počkat!