Smrtka

Kapitola pátá

Odjela jsem. Teď se doopravdy bojím, vlkodlaci mě budou chtít zabít – je to jejich přirozenost. Zabijí mě. Jsem silná a Smrtka, ale nemůžu zabít všechny vlkodlaky, kteří po mně půjdou. To je nemožné a to znamená, že musím zmizet. Tohle jsem posrala.

Zavolala jsem Benovi. „Co potřebuješ?“ ozval se. Žádný pozdrav, žádné jak jsi to zvládla? Nic. Všechno jsem mu vysvětlila.

„Potřebuju novou identitu, a abys prodal můj dům,“ zakončila jsem. Ben řekl, že to zařídí a já mu věřila, vždycky jsem mu věřila.

Zajela jsem na první benzínku a natankovala benzín do auta. Pak jsem prostě jela, jela jsem hodně dlouho, než jsem si všimla cedule, která ukazovala směr na letiště.

V Evropě jsem nebyla už hodně dlouho, sedmdesát osmdesát let. Koupila jsem si letenku do Budapeště. Tam jsem ještě nikdy nebyla, prý je to moc hezké město.

Letištní kontrolou jsem prošla úplně v pohodě, nebylo co řešit. Ještě jsem zavolala Benovi. Chtěla jsem po něm, aby mé autíčko někam schoval, nechtěla jsem, aby ho prodal. Řekla jsem mu, kam letím.

Letěla jsem první třídou, takže tam moc lidí nebylo. Jeden upír, dva bankéři – lidé – a moje maličkost. Nezapadal jsem tam. Všichni měli obleky a kravaty Armani. Nic pro mě. Já měla stále oblečení, ve kterém jsem zabila Marcuse. Určitě jsem musela páchnout krví a smrtí. Let jsem prospala, když jsme přistávali a já se chystala vystoupit, zastavila mě letuška. „Jsme teprve v Bruselu, tohle je mezipřistání,“ oznámila mi a já se uklidnila. Nemám ani tušení kolik hodin jsme letěli, ale všimla jsem si, že bankéři vystoupili.

Upír si sedl naproti mně. Sedačky byly vymyšlené tak, že byly posazené naproti sobě. Vždy dvě. Mezi nimi byl stolek, na kterém bylo momentálně šampaňské, kaviár a nějaké jednohubky, které voněly po mořských plodech. Fuj! Ani jedno mi nechutná.

„Co chcete?“ zeptala jsem se upíra, který si přisedl. Muž, asi metr devadesát. Oblek na míru Armani. Samozřejmě. Vlasy měl rozcuchané, ale vypadaly skvěle. Byl několik hodin v letadle a vypadal skvěle. Jak to sakra udělal? Nikdo nemůže vypadat skvěle s rozcuchanými vlasy a pomačkaným oblekem.

„Nic, jen jsem se chtěl zeptat, kdo jste?“ On si myslí, že mu to řeknu?!

„Jsem na útěku, takže momentálně jsem nikdo,“ odpověděla jsem mu.

„Voníte krví, to je nebezpečné, už několik hodin jsem nejedl.“

„Vyhrožujete mi?“ Musím říct, že jsem byla poctěna. Miluju války, smrt, výzvy, výhružky. Vždycky mě to dokonale nabudí.

„Ne, jen konstatuji fakt… Jste nadpřirozená bytost, ale nemůžu vás zařadit do žádné skupiny, Nikdo.“

Usmála jsem se, tohle se mu povedlo. Slitovala jsem se nad ním. „Jsem Alexis Xenakis. Pracovala jsem pro Systém. A vy jste kdo?“

„Jsem Michael Nordquist. Upír. Pracuji pro soukromého podnikatele.“ Další chlápek se jménem na M. To je super, mám na ně vážně štěstí. Tohohle snad nezabiju.

„Švéd? Vážně?“ Nevyptávala jsem se, pro koho pracuje a co přesně dělá. Je mi to jedno. Dobře! Tak ne! Kdyby mi to řekl, mohla bych to vyhodnotit jako hřích a zabít ho. Je těžké odolat tomu pokušení podívat se na někoho svýma skutečnýma očima. Vidím potom jejich hříchy, jejich provinění a chci je potom zabít. Někdy jsou, ale nevinní. Jen velmi málokdy. Věřte mi.

„Ano. Vážně. Mohl bych se ale zeptat stejně. Řekyně? Vážně?“ Nikdo nevypadá, tak jak by měl. Já jsem černovláska s bledou pletí. Nevypadám jako žena narozená v Řecku, ale jsem jí. Narodila jsem se tam, pokud budu mít možnost tak tam taky zemřu. Po své smrti jsem změnila vzhled. Před smrtí jsem byla světlovlasá, malá, kulatá. Prostě jako zbytek obyvatelek Řecka. On zase nevypadal jako typický obyvatel Švédska. Tmavé vlasy, opálené tělo, tmavé až skoro černé oči. Byl k zulíbání.