Bordel, sračky a trocha Ftipu

První várka sraček

Někdy se všechny zvuky zdají příliš hlasité. I ty, které mi normálně pomáhají umlčet ten otravný hlas v mé hlavě. Symptomy a příčiny, prevence a následky. Všechno spolu koliduje. Je to jako namočit hřebík do léku na spaní a zatlouct si ho do hlavy. Ale nikdy nikdo nic nepozná. Ze všech stran na mě lezou laciný nechutný citáty o tom, jak lidé schovávají bolest aby jiným neublížili. Někteří jí schovávají jednoduše protože je to lehčí než vysvětlovat něco, co sami nechápou. Vysvětlovat něco, co za den nebo dva může být pryč.

Někdy je fakt za dva dny pryč. Vstanu a uvědomim si že tenhle den je nějak míň zkuvenej než ty předešlé. Na stupnici taková solidní pětka. Přesně tyhle dny mě děsí. Většinou mam v palici bordel, každá sekunda se zdá nekonečná, tolik myšlenek že mě fyzicky bolí hlava. A najednou je to všechno pryč. V ten dobrý den, když se ohlídnu zpět na to peklo, připadám si jako kdybych to jen předstíral. Jako kdybych si to vymyslel. Nezdá se to skutečný. Jako bych koukal na neexistují vzdálenou iluzi. Ubohou iluzi. Vždy si říkám, že teď mi to vydrží. Už tak neklesnu, bude jen líp. Však mi je úžasně i přes to že žiju na tomhle pojebaným světě s hromadou dalších idiotů. Co by mě mohlo rozhodit? Co by mě mohlo přinutit zas tak klesnout? Pojebaný dětství, sbírku psychických nemocí, komplexy a vady budu mít i zítra. Dnes mě to netrápí, tak proč by mělo v budoucnu? Ale vždy mě to dožene. Možná za den, možná za dva. Opakuje se to. Nevim po kolikáté. Nejspíš se blížím ke stovce. Možná jsem jí už přeletěl. Každej okruh na tomhle patetickým kolotoči je stejnej a stejně jsem vždy na konci otáčky přesvědčenej že už další kolo nebude. Během chvilky se ta sračka znova roztočí a vše se opakuje. S každou otáčkou se moje paměť zhoršuje, tiky stupňují a bolest vzadu v hlavě zvětšuje. Každé ráno je horší než to předešlé, hrabe mi čím dál víc. Realita se ohýbá, rozplývá, míchá s představami.

Dříve jsem po večer přemýšlel nad tím, jaká bude moje budoucnost, kam to dotáhnu. Teď už jen přemýšlím nad tím, co se stane až mi úplně hrábne. Co když začnu vidět věci? Už jen hledám různý způsoby jak se zabít a důvody proč to udělat. Ale nemůžu. Nemůžu zničit životy mých rodičů i když oni pojebali ten můj. Nemůžu tu nechat všechny, co se tak snažili pomoct mi opravit moje chyby. Nemůžu vykládat lidem že nejsou úplně v píči a pak se sám zabít. Už to udělala jednou ona. Už nepíšu storky. Mam v palici moc velkej bordel než abych napsal něco smysluplnýho. Ale z nějakýho důvodu píšu tuhle ubohost. Nejde se z toho vykecat. Nejde se z toho vypsat. Nejde to ani popsat. Nemá to ani informativní charakter. Tak o co se tady kurva snažim? :D