Best friend forever!

5.Kapitola

Čas bez Andyho se táhnul hrozně pomalu.Chodil jsem za ním každý den samozřejmě potají,protože Andy nechtěl abych bylo jeho stavu informovaný.Mohl jsem tam jenom když tam byla ta hodná sestřička se kterou jsem si padnul do oka.

"Dneska zase půjdeš za Andym?"zeptala se mě Lusy(to byla ta sestřička).

"Jojo,jestli teda můžu"řekl jsem a lehce se pousmál.

"Jasně že jo ale ještě počkej,doktor Robinson tu pořád je a asi by vyváděl kdyby veděl že tam jdeš"řekl a povzbudivě mě poplácala po rameni.

"Děkuju"řekl jsem a obejmul jí.Ona se jenom pousmála a šla za pacientama.Já jsem si šelpro kafe abych něják zabil čas než pan Robinson odejde domů.

"Nazdar Ashley"pozdravil mě Peet.Peet byl kluk kterej pracoval v kantýně.

"Zdar Peeto"pozdravil jsem ho a sednul jsem si k malýmu stolku blízko pultu.

"Jako vždycky?"zeptal se mě.Jenom jsem přikývnul a čekal než mi přinese hodně silný kafe.Peeta ho měl během pár minut hotový a tak jsem se mohl konečně nadopovat kofeinem.

"Dík brácho,máš nejlepší kafe"řekl jsem a zasmál se.

"To je v pohodě.Vim jak těžký to teď máš"řekl a soucitně se na mě usmál.

"Jak to můžeš vědět?"zeptal jsem se a loknul jsem si kafe.

"Moje přítelkyně byla taky v nemocnici"řekl mi a přisednul si.

"Co jí bylo?"zeptal jsem se a kouknul se na Peetu.Měl oči zalitý slzama.

"Byla těhotná"řekl a po tvářích se mu začalakoulet první slza.

"Kde byl problém?"

"Měla bolesti břicha a tak jsem jí vzal do nemocnice,to dítě bylo mrtvý a ona zemřela na operačním sále"řekl a začal vzlykat.V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal.Je strašný vidět někoho koho máte rádi jak brečí.

"To je mi moc líto"řekl jsem.Peeta neodpoveděl jenom se na mě utrápeně usmál a šel zase za pult.Já rychle dopil kafe a byl na odchodu.

"Hej Ashley?"řekl mi za zády Peeta.

"Ano?"

"Ať se děje cokoliv,užívej si s Andym každou minutu tvýho života protože nikdy nevíš kdy je pozdě"řekl a umál se na mě.Já muúsměv opětoval a šel za Lusy.

"Tak co už můžu?"zeptal jsem se.

"Jo,pan Robinson odešel před hodinou"řekla a ukázala směrem k Andyho pokoji.Opatrně jem vstoupil do Andyho pokoje a sednul si na židličku vedle jeho postele.Položil jsem mu mojí ruku na tu jeho.Byla opět studená.V tu chvíli jsem se zasnil do dob na základní škole,do dob kdy jsme byli malý kluci který neměli starosti..

*flashback*

První den ve škole byl peklo.Vidět po dlouhý době zase učitele.Ale byl tu on.Andy.Můj nový kamarád.Spolužačky poněm pokukovali.Líbil se jim.Bodeť by taky ne,jeho pronikavě modré oči,černé vlasy a příjemně hluboký hlas.V tu dobu jsem cítil že se se mnou začíná něco dít.Něco zvláštního.

"Půjdem spolu na oběd?"zeptala se mě spolužačka.

"Jo,jasně ale nevadí že půjde i Andy?"zeptal jsem se a kouknul se na toho modrookého kluka který si povídal se svými novými spolužáky.

"Vůbec ne"řekla a odběhla za svými kamarádkami.Byl jsem rád.Mám skvělé kamarády.

 *konec flashbacku*

Přešel jsem ze snu do reality.Byl to pořád ten modrooký kluk s havraními vlasy.Nezměnil se.Jenom mu přibyla tetování a ta nechutná nemoc.Jak moc jsem si přál aby se vyléčil.Ale přišlo mi jako by spíš slábnul než sílil.Doktoři říkali že léčba zabírá ale Andy už tu byl skoro dva měsíce a nezlepšoval se.Bál jsem se.Tohle byl ten okamžik v životě kdy jsem se opravdu bál.