𝖪𝛼✝𝑒 ᗷ𝑖⳽ℎ𝘰𝘱〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒⁶〕

5.

„Tak jo. Povězte mi, co jste dnes dělala," položila doktorka Raynorová Kate jednu z prvních otázek, aby započala zlehka konverzaci. Po mnoha zkušenostech věděla, že musí pacienta umět rozmluvit, aby se zvládl svěřit se svými problémy a úspěchy.

„Nic," řekla Kate neochotně a zadívala se ven z okna po její levici. Oční kontakt jí nedělal moc dobře.

„Fajn. Takže teď si něco ujasníme," řekla Raynorová rázným tónem, který ale Kate neupoutal. Proto jí luskla prsty před očima a dívka se vyděsila. Opět psycholožce věnovala plnou pozornost a zděšeně ji pozorovala. „To bychom měli. Teď k věci," doktorka se usadila zpět do svého křesla a přehodila si nohu přes nohu. „Měla jsem tu hodně pacientů. Stejných jako Vy. Všichni se litovali, fňukali jací jsou chudáci a že je jejich život nadobro v troskách." Začala vyprávět a upřeně se na Kate zadívala. „Se všemi jsem mluvila. Vyslechla jsem jejich problémy a jim se ulevilo. Následně jsem jim poradila co dělat, aby se přes trauma přenesli a po pár týdnech nebo měsících to přineslo pozitivní výsledky. Možná to tak vypadá, ale nic není nemožné."

„Nic o mně nevíte," zavrtěla Kate hlavou a vydechla. Krátce zavřela oči, ale poté je zase otevřela a zadívala se do očí psycholožky.

„A proto Vás chci poznat. Můžeme udělat dohodu. Já se přestanu ptát na otravné otázky a Vy mi o sobě něco řeknete. Platí?" Raynorová pokrčila obočí a čekala na odpověď své pacientky. Kate zaváhala a bylo vidět, že přemýšlí. Přitom uhnula pohledem a její zrak se přesunul ke špičkám jejích bot. Jakmile uznala, že ta dohoda byla dobrý nápad, zase se na ženu před sebou podívala.

„Platí," přikývla a pokusila se usadit pohodlněji. Psycholožce se její rozhodnutí zalíbilo a rozhodla se poté mlčet. V následujících minutách Kate mluvila o své minulosti a o všem, co za celé roky zažila. Během toho, co se doktorce otevírala, pocítila výraznou úlevou. Tlak, který ji tlačil celou dobu na hrudi, postupně mizel. Sice nezmizel úplně, ale byl částečně pryč.

Raynorová si občas zapsala do svého bloku nějakou informaci. Nejvíce ji zaujala část, kdy Kate mluvila o tom jak ji v jejích jedenácti letech zachránili Avengers potom, co ji unesli. Takové věci se často neslyší a něco takového psycholožka od svých pacientů ještě neslyšela.

Nechala Kate mluvit až do doby, kdy se dívka dostala k události z parku, jelikož se u toho začala zadrhávat a opět ji polil strach z oné vzpomínky. Psycholožka musela zakročit, aby se tam Kate nezhroutila.

„Dobrá, to stačí," ukončila dívčino trápení a odložila svůj psací blok. Kate se po ní podívala a nic neříkala. „Abychom si to celé odvodili. Všechno to začalo smrtí Vaší matky?"

„Ano."

„Otec se na Vás vykašlal a teď se Vás někdo pokusil znásilnit v parku."

„Nechci o tom mluvit..."

„Dnes o tom mluvit nebudeme, ale jednou budete muset. Čím dýl to v sobě budete držet, tím déle tu budu držet já Vás," uvědomila ji Raynorová a spojila prsty na své ruce na klíně. „Chápu. Poznamenalo Vás to. Nikomu nevěříte, Váš otec Vás nechápe a nechce si pokazit reputaci ve světě."

„Co mám tedy dělat? Už takhle jsem jako tělo bez duše a klepu se kdykoliv někdo zvedne ruku," zeptala se Kate a začala si hrát s lemem svého svetru. Udržet oční kontakt bylo nejtěžší, ale také nejdůležitější.

„Postavit se svému strachu,” odpověděl jí psycholožka s ledovým klidem.

„Nedokážu to.”

„Tahle místnost lži nestrpí, děvče. Najděte si nějaký koníček, který odvede Vaše myšlenky jinam. Určitě se najde něco, co by Vás mohlo bavit.”

„To dost pochybuji.”

„Všichni máme v životě svůj vzor. Svého hrdinu. Teď nemluvím o Avengers a dalších, ale například to může být nějaký slavný doktor, voják, kuchař. Určitě si vybavíte někoho, kým byste chtěla v budoucnu být.”

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlela...”

„Čekám na odpověď,” řekla žena rázně a naznačovala, že začne něco psát do svého bloku. Její pacienti to rádi neměli  a ani Kate se to dvakrát nezamlouvalo. „Jeden pacient mi tu řekl, že mu to zapisování do bloku přijde pasivně agresivní. Doufám, že nebudete mít podobnou výtku.”

„Od malička mě přitahují boje a cestování,” svěřila se nakonec Kate, i když o tom bojování nahlas mluvit nechtěla. „Fascinuje mě boj s meči a střílení z luku. Vím. Je to divný.”

„Sice to říkám nerada, ale je to zajímavé,” vydechla Raynorová a svůj psací blok odložila na konferenční stolek naproti sobě. „Na prvním místě bych vyzkoušela nějaké kurzy nebo soukromou výuku sebeobrany. Je to pořád legálnější, než držet nějakou zbraň.”

„Avengers zbraně mají,” namítla Kate.

„Jenže my nejsme Avengers. Přesto se na ně vztahuje stejný zákon, jako na normální občany. Jsou jako každý jiný,” uvědomila ji psycholožka, aby ji přesvědčila o opaku.

„Vy jste nějakého potkala?”

„To není podstatné,” mávla nad tím Raynorová rukou. „Sezení za chvíli končí, tak si jen ujasníme pár věcí,” doktorka se odmlčela a Kate ji s přikývnutím nechala mluvit. „Žádné zbytečné násilí. Nikoho nezranit a především nezabít. Na sezení v lochu je ještě brzy.”

„Je to všechno?” ujišťovala se dívka po vyslechnutí všech pravidel. Raynorová si ji ještě krátce prohlédla.

„Ano. Příští týden se tu zase sejdeme. Ve stejný den a stejnou dobu. Zpoždění neodpouštím,” prohlásila psycholožka než vstala stejně jako Kate. Než si stihly obě podat ruce, Kate ve spěchu odešla.