Krycí jméno T.O.X.I.C

𝗣𝗮𝗿𝘁 𝘁𝗵𝗶𝗿𝘁𝘆-𝗳𝗼𝘂𝗿: 𝗜𝗻𝘃𝗶𝗻𝗰𝗶𝗯𝗹𝗲 𝗻𝗲𝘁𝘄𝗼𝗿𝗸

,,Musíme mít oči na stopkách. Pabla může být kdekoliv," nepatrně jsem vykoukla ze dveří, abych se ujistila, že máme čistý vzduch.

Zprvu nám stačil pouze sluch, podle kterého jsme věděli, kam jít a jakým chodbám se vyhnout podle zvuku hlasů nebo kroků. Když jsme se nakonec propletli a částečně i díky štěstí se dostali tam kam jsme chtěli, opět se před námi ukázala hlavní hala v níž se prováděla pěstitelská činnost jako o závod.

,,Támhle jsou nějaké dveře," špitl mi Andrew přes rameno a letmo ukázal prstem, ,,myslíš, že by se tam mohla schovat Pabla?"

,,Je to dost daleko od místa, kde jsme ji viděli naposled, ale za pokus nic nedáme," odpověděla jsem při letmém pohledu na blonďákem nalezený vchod a následně na budku, kam jsme před nějakou dobou vtrhli.

Po hlubokém výdechu jsem se se svými kroky vydala zpět na kovovou lávku, která vedla snad po celém obvodu haly, však nám tentokrát opět stačil ten kousek, díky kterému jsme se dostali na místo určení. Na konci vražedné lávky, která byla od země dostatečně daleko, aby si nás při rozvážné a tiché chůzi nikdo nevšiml však dostatečně vysoko abych cítila, jak se mi v těle přetáčí vnitřnosti o sto šest. V neúplném cíli se nacházelo několik cest, kterými jsme mohli jít - po žebříku dolů nebo nahoru. Já chtěla zprvu slézt a jít ke dveřím, můj kolega však pro jednou šel tou riskantnější cestou.

,,Megan, když jsme sem šli, vypadalo to, že v té budce nad námi nikdo není. Ještě by tam mohli mít ty naše zbraně. Přeci jen, by to s nimi bylo bezpečnější."

,,M-máš pravdu, ale já už nahoru nejdu. To už by můj žaludek nevydržel," pípla jsem a posléze stojícímu podala zbraň, kterou jsem získala od zdejšího personálu nepříliš zdvořilým způsobem, ,,tady, vem si ji. Doufám tedy, že ji nebudeš potřebovat. Budu čekat dole a pokud se něco stane - tak dole nebudu nebo jen uslyšíš můj řev," pozvedla jsem obočí.

,,Bude to jen minuta, neboj," těžce Andrew polknul.

Pak už jsme se rozdělili a já se po žebříku vydala pomalu dolů, zatímco Andrew se vydal směrem vzhůru. Když jsem došlápla konečně na zem, alespoň z části jsem si oddechla, že pád po kterém by mohlo následovat mnoho různých druhů zranění se konat nebude, však s kulkou v hlavě jsem mohla skončit stále. Žebřík ne žebřík. Pár dlouhými kroky na již pevné zemi jsem přikročila ke stěně a následně i do rohu celé haly, který byl dalších pár desítek centimetrů vedle. Tam jsem alespoň díky většímu přítmí splynula s okolím, díky svému tmavému oblečení. Nervózně jsem si propletla prsty obou rukou a tiše se posadila do dřepu a už jsem jen čekala, dokud neuslyším nebo neuvidím mého kolegu, který měl doufejme úspěšný lup. Po okamžiku rozjímání jsem však ztuhla a s více než zaťatými svaly v celém těle jsem se pokoušela nevykřiknout na celé kolo. Něco se dotklo mého lýtka a já nevěděla, zda bude lepší se nehýbat a dělat mrtvého brouka nebo riskovat vlastní hlasivky, abych se podívala, zda mi mou drahocennou končetinu neohmatává nějaký zdejší tří metrový pavouk. S velkou pečlivostí a opatrností jsem se tedy začala pomalu hlavou sklánět až k noze, ke stále přebýval ten nepříjemný pocit, než se mi nakonec více než ulevilo.

,,P-Pablo? Jsi to ty?" zašeptala jsem směrem k dětské ruce, co mě stále neúprosně držela zatímco její konec putoval do odvětrávacího systému.

,,Ano jsem to já," dostalo se mi pípnutí jako odpověď.

,,A-a kdo tě tam zavřel?" letmo jsem rukou zlehka zkusila odstranit mříž, která děvčeti bránila svou rukou dosáhnout dál.

,,Nikdo, vlezla jsem sem sama. Všimli si mě a tak jsem se musela schovat," zamumlala brunetka, ,,je to tu vážně velké, prolezla jsem tu pár šachet, ale nenašla jsem žádný východ. Ty by si se sem stejně nevešla."