Nikdy se nezamiluj do kytky

USKUTEČŇOVÁNÍ STUPIDNÍHO "PLÁNU"

„Ach Luisi, vy už jste tu zas?" zašeptala Poppy. Ten jen přikývl, nedokázal mluvit. Byl tak vystresovaný, aby něco nepokazil, když se konečně setkali v jedné místnosti jen sami dva.

„Jste hrozně krásná," vykoktal nervózní Luis, vždy toužil po tom, aby jí to mohl říct.

„Nač těch formalit," zasmála se a jedním ladným pohybem si rozpustila elegantní drdol. Luis by nikdy neuvěřil, jak jí bude úsměv slušet. „Říkejte mi Poppy."

„Poppy," zopakoval po ní tiše. Ona mu dovolila říkat jí křestním jménem, už zbýval jen krůček k tomu, aby spolu chodili a to už byl jenom kousek k svatbě, dětem a společnému životu. Konečně se mu plnil jeho sen a nic už jim nebránilo v cestě. Luis se na usmívající Poppy znovu podíval. Naklonila se k němu a on k ní. Pohladil ji po tváři, jeho našpulené rty směřovaly k jejím. Už zbýval jenom palec, než se setkají. Luis zavřel oči a trochu se pousmál.

Pomyslel si, jak je to ten život vlastně krásný.

„Luisi, Luisi." uslyšel, jak někdo šeptá jeho jméno. A Poppy to určitě nebyla. „Vstávej." Luis se chvíli jen převaloval v posteli, než oči otevřel.

„Eeh, kdo to... co ode mě chceš?" zadrmolil ospale Luis. Očima zamžoural na postavu před ním, přes tmu ale viděl sotva obrys.

„To jsem já." Jak nápomocné, pomyslel si Luis a pomalu se posadil na postel. „Kdo?" Hlas si povzdechl: „Liam. Mimochodem kdo je Poppy?"

„Cože?" vyděsil se Luis.

„Já nevim, celou dobu si šeptal její jméno." Luis se trochu začervenal, spoléhal ale na to, že tma všechno zakryje. „Brácha, já mám problém," pokračoval Liam „Já jsem ztratil Linariu."

„Cože? Sakra co budem' dělat?!" začal vyšilovat Luis. „Máma nás zabije a-." V tu chvíli se Luis zarazil a pozorně se zadíval na Liama, u kterého už začínal rozeznávat základní rysy, jak si jeho oči přivykly na nedostatek světla. „Vždyť naše sestra se jmenuje Laura. Koho si teda ztratil?"

Liam se plácnul do čela a na to, že kolem spali Luisovi spolužáci, zcela bezohledně nahlas zasténal. Litoval, že s tím nezašel za Laurou, která by mu byla víc nápomocná. Byl ochotný hádat odpověď na otázku při vstupu do havraspárské společenské místnosti (a pokusit se prolomit kouzlo, jak se dostat do holčičích ložnic, o kterém Liam pravděpodobně nevěděl), hlavně aby to nemusel řešit s naprosto nepoužitelným Luisem. Naprosto nepoužitelným, i když nebyl ospalý.

„Na péči jsme měli zakreslit stavbu těla kůroleza," začal vysvětlovat Liam hlasem, který Luise akorát víc uspával: „ale já na tý hodině nebyl, protože jsem se snažil dopsat ty 3 svitky pergamenu pro McČiči, no tak jsem šel ke Kluisis do kabinetu, ona jich tam totiž pár chová a jednoho jsem si vypůjčil. A pojmenoval Linaria." Poslední větu dodal tichým hláskem, že si Luis nebyl jistý, jestli věta byla mířená na něj. Liam se ze studu začervenal, což ale díky tmě jeho o 4 roky starší bratr nepostřehl.

„A?"

„Když jsem ho teď vracel, tak mi zdrhl," řekl provinilým hlasem Liam.

„Kam?"

„No to právě nevim, je někde v hradu. A já ho potřebuju najít," zafňukal zoufale. Luis něco ospale zamručel, převalil se na posteli a zavřel víčka. Jenom na chvíli... a znovu usnul. Někdo s ním zatřásl, což ho probudilo znovu. „Máš v posteli běhnice!" zakřičel vyděšeně hlas, jež nepochybně patřil tentýž osobě. Luis vyděšeně vyskočil z postele tak rychle, že se stihnul praštit o nebesa své postele a překvapením, znásobeným únavou, spadl na zem. Luisovi se nechtělo vstávat, přece jenom ta zem byla tak pohodlná!