Květiny z roku 1970

Křišťálová koule

Květiny z roku 1970

Kapitola 1. Křišťálová koule 

George vyšel po schodech svého domu, klíče v ruce a temný výraz na tváři.

V okolí bylo ticho, až na občasné projíždějící auto, které nepomáhá s jeho neustálým bojem s izolací a osamělostí. 

Čím větší bylo ticho, tím hlasitější byly jeho myšlenky, a tak když vešel do svého prázdného domu, ve kterém bylo takové ticho, že by se spadnutí špendlíku ozývalo celým domem, jeho hlavu zahltilo množství konceptů.

Doplahočil se do své ložnice a v ruce nesl bundu, hodil své klíče na stůl a následně sebou švihl do postele.

Chvíli čekal, jeho mysl byla jediná věc co mu dělala společnost, a nebyla to zrovna dobrá společnost. Vše co měl byly výčitky a scénáře veselejší budoucnosti, kdyby udělal lepší rozhodnutí v minulosti. Vše bylo osamělé od té doby co se odstěhoval od své rodiny v Anglii. 

Přestěhoval se do malého domku v staré části města. Žil sám a neobtěžoval se s tím někoho poznat. 

Náhle uslyšel vyzvánění z druhé strany místnosti. Zvuk nevycházel z jeho mobilu, ale ze starého telefonu, který našel když se přistěhoval. 

Strávil týdny tím, že se tu starou věc snažil opravit, nakonec to vzdal, ale teď se zdá že je telefon plně funkční. 

Přiběhl k telefonu a odpověděl, “Haló?”

“Hej Sape, věřil bys tomu, že dneska guvernér Schlatt dostal infarkt a umřel? Fakt šílený.” Muž na druhém konci zamumlal do telefonu.

“Je mi to líto, ale musíte mít špatné čís-Dnes?” Zeptal se George zmateně

“Vážně? To se teda omlouvám, ale jo, dneska. Je to všude v novinách.” Hlas odpověděl, neobtěžující ukončit hovor, i když volal na špatné číslo. 

George pozvedl obočí, “Mluvíme o guvernéru Schlattovi z Floridy?”

“Jasně, o kom jiném?” Muž odpověděl, pokrčení rameny bylo slyšet v jeho tónu. 

“Schlatt ale umřel víc jak před padesáti lety. Je tohle vtip nebo tak něco?” George byl přesvědčen že mluví s někým velmi nevzdělaným, a nebo přímo šíleným. 

Muž se hlasitě zasmál. “Nevím jak ty, ale já si nepamatuji že by Schlatt umřel v roce 1920.” 

George věděl že muž s kterým mluví očividně neumí počítat. Rok 1920 nebyl před padesáti lety. 

“ Každý přece ví že se to stalo v roce 1970. Pak jeho pravá ruka Tubbo byl skoro druhý den zavražděn.” George vysvětlil muži na druhém konci.

Nevěděl proč byl tak odhodlaný opravit cizince, nicméně tak učinil. 

“Tubbo? Tubba má ale každý rád. Je v pořádku a právě teď má proslov, poslouchej.” Telefon zněl jako by se hýbal a najednou byl postaven vedle rádia. 

Rádio bylo sotva slyšet, ale George rozluštil slova jako “Tohle je tragická ztráta.” A tak. Rozhodně to jako Tubbo znělo. 

George si myslel že mluví s bláznem, a tak zavěsil. Došel do své postele, a o divném telefonátu nepřemýšlel víc jak tři minuty než usnul. 

---

Byl další den. George přinesl misku cereálii do své ložnice k jídlu. Civěl na svůj mobil, čekající na telefonáty a zprávy typu “Jak se daří?”, ale ty, jak se zdá, nikdy nepřicházely. 

Nastartoval svůj počítač, aby se mohl dívat na videa, když najednou starý telefon začal opět vyzvánět. 

George chvíli váhal. Opravdu chtěl znovu mluvit s tím pošukem? Ale nevypadlo to jako by s ním chtěl mluvit někdo jiný. 

Povzdechl si a vzal ten telefon. “Aho-”

“Jak si to věděl?” Řekl ten stejný muž do telefonu.

“Cože?”

“To o Tubbovi. Jak se ho někdo chtěl dneska snažit zabít.” Zeptal se vážně. 

George obrátil oči v sloup, “Říkal jsem ti to, každý ve státě to ví, učili jsme se o tom ve škole. Ty snad ne? A proč pořád říkáš “dnes”?”

“Jaký je pro tebe datum?” Zeptal se muž George.

“Uh…” George poklepal na display svého mobilu aby se podíval na datum, “28. července 2020.” 

Žádná odpověď. Jen těžké dýchání, které znělo jako hyperventilace.

Po chvíli muž opět tiše promluvil: "Tady je 28. července 1970.”

Tohle bylo potvrzení, že s kýmkoliv George teď mluví je šílenec. “Hele, jestli je tohle nějaký žert, tak prostě zavěsím. Tohle není můj telefon a já nejsem “Sap” nebo kdo to k sakru je.

“POČKEJ.” Muž zakřičel. “Bydlíš na Manburg Street 821?”

George začal vyšilovat. Ten blázen znal jeho adresu. Chtěl ukončit hovor a kontaktovat policii nebo- nebo- 

“Nevyšiluj!” Ten týpek snad četl jeho myšlenky, “To je můj starý dům. No, je to “můj starý dům” pro tebe, ale já tu teď bydlím. Má ložnice v patře pořád tu odpornou květinovou tapetu?” 

"Ano." George váhavě odpověděl.

“To znamená, že to nikdo nezměnil od té doby co jsem tu žil! Dej mi vteřinku.” Ten muž zmlknul, dokud George neuslyšel cvaknutí. Bylo to pero. 

“Co to děláš?” Zeptal se George.

“Podívej se do rohu zdi, blízko okna.” Řekl muž.

“Proč-”

"Prostě to udělej." George slyšel něco, co znělo jako čmárání na druhé straně

telefonu.

George váhal, ale stejně šel k rohu místnosti. “Co mám jako vidět?”

Najednou se na zdi začaly pomalu objevovat staré tahy pera, jako hořící dřevo. 

Stálo tam “Ahoj”.

“Vidíš to?” Zeptal se muž, než znovu slyšitelně zaklapnul pero.

"A-Ano." George hyperventiloval a svíral si hruď. To prostě nebylo

možný.

"Kdo jsi?"

"Kdo jsi?"

Oba se zeptali ve stejnou dobu, ale ten muž odpověděl jako první, “Jmenuji se Cl-.. Dream.”

“Dream?” George pozvedl obočí. 

“Je to přezdívka. Ještě ti nechci říct své pravé jméno, protože bys mohl být vládní špion nebo tak něco.”

George se zasmál. “No, Já jsem George.”

“Tak mi řekni Georgi, kdo další rok vyhraje Světovou Sérii? Žádám o přítele.” Řekl Dream, napůl žertovně. 

“Obávám se že ti to říct nemůžu.” George odpověděl. “Technicky vzato můžu, ale morálně je to dost špatně.” 

“Ale sakra, myslel jsem že to bude fungovat.” Dream řekl, “Tak mi něco pověz o budoucnosti. Počkej, nezní to moc mimoňsky? Hm, prostě mi něco řekni o roce 2020.” 

“No...”