Květiny z roku 1970

Barva

Kapitola 2. Barva

"...Nemůžu ti toho říct moc. Není to běžná znalost z sci-fi, že vyprávění moc o budoucnosti někomu z minulosti by totálně změnilo přítomnost?"

"Asi máš pravdu." Dream si povzdechl."No, vím že jsem se odstěhoval, když teď ty bydlíš v mém domě."

"Takže, kdo je Sap?" Zeptal se George.

"Můj kamarád Nick. Říkáme mu Sapnap, a hádám že máš jeho telefon, ale nevím proč skončil v mém domě."

"Jako vážně? To je jediný co ti na tom přijde divný? A co jako to že mluvíš se mnou, s někým z jiné časové linky?" George zmínil.

"Tak jasně že jsem taky zmatený." George skoro mohl slyšet protočení jeho očima,"Kolik ti vlastně je?"

"24." George nevěděl proč to řekl cizinci, ale osamělost a zoufalství vyždímalo to nejlepší z něj.

"Mně je 21." Dream odpověděl bez váhání, a George usoudil že je sebevědomý typ člověka.

"Čím se živíš?" George nechal nahradit svoji úzkost zvědavostí přes magický telefon.

Dream se zasmál. "Jsem trenér baseballu pro malé děti. Miluju baseball. Co ty?"

"Jestli mám rád baseball? Nebo čím se živím?"

"Hm. Proč neodpovíš na oboje? Času mám dost."

George si lehnul sa svoji postel a podíval se na strop, "Sport mě moc nebere. A programuji hry na počítače."

"Co je to za práci?"

George se usmál."Zapomněl jsem že asi nevíš co to je."

"Jo. Dobrý den?! Já jsem z minulosti!" Dream zavtipkoval, a vydal srdečný smích, který zahřál George na srdci.

George se usmál, než se podíval na svůj digitální budík,"No, musím jít. Měl bych jít spát."

"Bůů." Dream zasténal do telefonu.

I když byla zábava mluvit s Dreamem, bylo pozdě v noci a George měl projekty, které musel dokončit. Tyto telefonáty se dostávaly mezi něj a jeho práci, což bylo to jediné co ve svém životě měl.

"Sbohem, špatné číslo." Dream se rozloučil.

"Sbohem, starouši."

"Hej! Ještě nejsem starej." Dream se zasmál než zavěsil.

---

Byl tomu již týden co si George a Dream začali povídat, netřeba dodávat že se stali velmi dobrými kamarády.

George začal jíst oběd ve své ložnici, čekající na telefonát okolo té stejné hodiny jako každý den, a znovu okolo času na večeři.

Mluvili o všem a o čemkoliv, včetně jejich dětství a oblíbených věcech z jejich dob.

Dream donutil George odpřísáhnout, že se po něm nebude schánět v roce 2020, a nebo že se ho nebude snažit vygooglit ("Ať už to je cokoliv.")

A tak George slib dodržel, a pokračovali v mluvení jakoby jediná věc co je rozdělovala byli míle a ne čas.

"Je to divné, nemůžeme fyzicky komunikovat. Teoreticky můžeme, ale předpokládám, že jsi starý." George se zasmál.

"Mám nápad." Řekl Dream po nějaké době. Nechal telefon na svém prádelníku a řekl Georgovi, že se hned vrátí.

"Jaký je tvůj nápad?" Zeptal se George a otočil se na druhou stranu svého polštáře.

"Jdi ke zdi vedle okna." Dream naléhal na George.

George zasténal a naznačil tak svou únavu, ale Dream trval na tom, aby šel.

Zdráhavě vstal a přistoupil ke zdi vedle okna, jak mu řekl Dream. "A teď co?"

— —

Dream stál u okna. Zdi kde byl (v čase), byly mnohem novější a neporušené než Georgovo.

Přišel z kůlny s plechovkou limetkově zelené barvy. Přišpendlil telefon mezi svou tváří a ramenem a otevřel plechovku již zmíněné barvy.

"Dreame? Co děláš?" Slyšel George, jak se ptá.

"Jen se dívej na tu zeď." Řekl Dream, když si vzal štětec a natřel celou plochu jeho dlaně tenkou vrstvou barvy.

"Připraven?" Řekl Dream do telefonu.

George si povzdechl,"Ano, i když přesně nevím, na co jsem připravený."

— — —

George čekal u zdi a pískal si. Najednou se na stěně objevila limetková barva, trochu odštípnutá a opotřebená, ale objevila.

"Georgi? Jsi tam? Doufám že to vidíš a nikdo to neodstranil, potom co jsem se odstěhoval." Dream mluvil do telefonu.

Byl to otisk ruky. Zdánlivě bývalý limetkově zelený otisk ruky (byl tmavší a mdlý.)

George mlčel a bezmyšlenkovitě položil svou vlastní dlaň na otisk ruky. Dreamovo ruka se zdála být větší, s o něco delšími prsty.

"Georgi?" Dream zavolal a George rychle ruku odtáhl.

"Já- Ano, vidím to." Zasmál se George.

"Držel jsi mě za ruku?" zeptal se Dream.

"Co-já-ne-" George ze sebe vysoukal, ale Dream se začal smát.

"Uklidni se, dělám si srandu." George slyšel jeho úsměv,"Zajímalo by mě, co ještě bychom mohli vyzkoušet."

George si sedl na svou postel, pořád se koukal na ten otisk. "Zajímalo by mě, proč jsi mě nikdy nenavštívil."

"Cože?" Tázal se Dream.

"Proč jsi mě ty v budoucnosti ještě nenavštívil, od té doby co jsme spolu začali mluvit? Prostě, proč si 29. června nikdy nepřišel abys mi řekl, že jsi ten, s kým mluvím." George zvědavě přemítal.

"Třeba jsem mrtvý." Řekl Dream napůl žertem.

George pomyšlení na to nesnášel. Bylo to možné a on se bránil své touze vygooglovat si vše co mohl o Dreamovi. Jedinou informaci kterou měl, bylo to, že tu dřív Dream bydlel, a navíc Dream nechtěl aby po něm pátral.

Popřáli si dobrou noc, a George usnul na svém boku, zírající na zelený otisk ruky na stěně.