Vášeň v Labyrintu (The Maze Runner)

5.

Probudila jsem se ležící na posteli, ale né v té mé. Ležela jsem v Newtově obětí a nebylo zrovna brzo ráno. Drklo ve mně. Tady mě nesmí nikdo vidět. Co by na to řekli kluci? Pomalinku jsem se snažila vymanit z jeho obětí a sedla si tak, abych ho nevzbudila. Nepovedlo se. Jakmile jsem seděla, jeho ruka mě stáhla zpět. Začal mě něžně líbat na krku.
"To by jsme neměli, všichni už jsou určitě vzhůru. Mohli by nás slyšet, asi bych měla jít."
"Ale no tak, jim je to určitě jedno, nemají o tebe zájem."
"To není pravda! Třeba Gally, ten mi projevil náklonnost." Sakra. To jsem neměla. Ježíši, já jsem pitomý osel. Newt na mě koukal jak vůl z jara.
"Cože? Jakou náklonnost? Co jsi s ním dělala?"
"Nic, jen mi dal pusu na tvář." Zalhala jsem.
"Ten frasák, to snad není možný, já mu dám." rychlostí blesku se zvedl z postele, naštěstí jsem ho stihla zastavit a aby mi neutekl, obkročmo jsem si na něj sedla.
"Na to zapomeň, nikam nepůjdeš, nikdo se to nesmí dozvědět." naše obličeje se přibližovaly. Když jsem mu chtěla dát pusu, uhnul.
"Co děláš?" vynadala jsem mu a slezla z něj. Byla jsem naštvaná jako ještě nikdy před tím.
"Jenom proto, že mi dal pusu na tvář, neznamená, že se zhroutí svět. Nebo snad ano?"
" Ne. Jen se mi nechce, nemám náladu!"
"Jó, tak ty nemáš náladu, jo? Před chvílí jsi jí ještě měl. Víš co, já půjdu udělat vývar proti kocovině a až se vzpamatuješ, tak přijď. " oblékla jsem si zbytek oblečení, který ležel na zemi a pomalu otevřela dveře. Ujistila jsem se, že tam nikdo není, pak pomalu vyběhla ven směrem moje chatrč. Nepozorovaně jsem dorazila až na místo. Převlékla jsem si oblečení a vzala si zástěru. Jen co jsem přišla do kuchyně, Pánvička mi strčil do ruky mrkve a škrabku a vynadal mi za to, že jdu pozdě. Celou tu dobu jsem myslela na to, co se stalo ráno. Když jsem krájela mrkev, řízná jsem se do prstu, ale né jen trochu, docela dost to bolelo.
"Pane bože Viky, já myslel, že jsi včera nepila? "
"Taky že ne. "
"Běž za meďáky, oni ti to obvážou." Poslušně jsem došla do stanu, kde mi prst ošetřili. Nechtělo se mi nic dělat, ale nemohla jsem si to dovolit. Většina kluků léčí kocovinu. Bylo již po polední, šla jsem okopávat. Překvapili mě Newt s Tomasem. Pozdravili mě a začali mi pomáhat. Newt se choval jakoby se nic nestalo. Tomas tam jen tak stál a zajímal se víc a víc o labyrint.
"Tomasi, přestaň otravovat, všechno se časem dozvíš a radši nám pomož. Dojdi pro hnojivo." ihned jak byl pryč, Newt se ke mně přibližoval, až se jeho hlava skláněla nad mým uchem.
"Tady ne, někdo nás uvidí."
"Miluji tě." šeptal mi do ucha. Chtěla jsem mu říct to samé, ale vyrušil mě strašlivý řev.