Vášeň v Labyrintu (The Maze Runner)

6.

Otočíme se, vidíme Thomase, jak utíká z lesa a za ním zběsile Ben!
"Pomoc!" křičí Thomas. Sráží ho na zem. Newt bez váhání popadl lopatu, rozběhl se k Benovi a praštil ho s ní po hlavě. Doběhla jsem k nim. Kluci Bena drželi.
"Vyhrňte mu triko." zavelela jsem.
"Né, prosím, ne. Já nechtěl, já jsem v pořádku, nic mi není!" žalostně prosil, ale nepomohlo to. Alby si klekl a triko vyhrnul . Bylo tam přesně to, co jsme nechtěli: rmutí kousnutí.
"Odneste ho do stanu meďáků." vzdechla jsem. Tak tohle jsem vážně nečekala. Šla jsem pryč, ale Alby mě zastavil: "Hej, rada." šla jsem tedy do Dvora, kde byla rada, ve které jsem byla já, Newt, Gally, Alby a Pánvička.
"Co navrhujete udělat s Benem?" zeptal se opatrně Alby.
„Nerada to říkám, ale nezbývá nám nic jiného, než ho poslat do vyhnanství." odpověděla jsem se skleněnýma očima. Ostatní museli jen souhlasit. Jeden z mých kamarádů bude muset zemřít, jelikož vyhoštění má princip v tom, že těsně před zavřením labyrintu tam dotyčného pošleme a ještě nikdy nikdo nepřežil noc v labyrintu.
Už byl večer a přišel ten nejhorší nápor na city. Stáli jsme před vchodem s tyčemi a Minho přivedl Bena s provazy kolem rukou. Vešli do kruhu, kde Bena odvázal. Hodil do labyrintu kus masa. Ben žadonil o milost. Neposlouchala jsem ho , neměla jsem na to sílu. Minho od něj odešel a my měli za úkol ho tam zatlačit. Labyrint se začal zavírat a my splnili náš úkol. Zavřel se. Byla jsem na dně, tohle se stalo po druhé, co jsme tu a poprvé to byl nováček, kterého nikdo neznal. Zády jsem sjela po studené betonové zdi a rozbrečela se. Nikdo mě ještě neviděl brečet. Koukali na mě. Nechtěla jsem, aby na mě koukali. Rozběhla jsem se do své chatrče. Zabouchla jsem za sebou a lehla si do sítě. Najednou někdo zaklepal.
"Můžu dál?" myslela jsem, že to bude Newt ale nebyl, byl to .......