Love in the glade

-2-

„Já jsem Newt," podal jí ruku a usmál se. Opětovala mu úsměv: „Lizz." Provedl ji celým Placem a vysvětlil jí jak to tam chodí. Nevypadal moc nadšeně. Nechtěl jí zatím říkat nic o běžcích ani o tom, že se snaží už 2 roky dostat ven. Když vylezli na rozhlednu, Lizz se zeptala: „Proč jsou všude kolem zdi?" Newt přesně věděl jakou bude mít reakci když se to dozví, ale stejně by to dřív nebo později zjistila.

„Za těmi zdmi je labyrint," s klidným hlasem odpověděl. „Labyrint?!" zděsila se. Nechápala jak může být tak v klidu. „My jsme tady uvěznění že jo?" podívala se na něj, „ uprostřed labyrintu!" Newt se zhluboka nadechl, podíval se na Lizz vražedným pohledem a odpověděl: „Ano, před vteřinou jsem to řekl." Co mu je sakra? „Jo promiň jenom jsem z toho trochu rozhozená." „Fajn, já jdu dolů čau," prokroutil očima a odešel. „Čau."

Newt slezl a Lizz si sedla k rohu. Začala přemýšlet nad vším co se teď dozvěděla. Koukala se na oblohu a uvědomila si, že to tu vlastně není tak hrozný jak si poprvé myslela. Bylo tu pořád spousta věcí co jí trápily a děsily, ale s tím nic neudělá. Najednou zaslechla jak za ní někdo leze nahoru. Po nějaké době na ni vykoukli dvě hnědé oči. „Ahoj, ty jsi ten novej bažant že?" promuvil vysoký hnědovlasý kluk. „Jo- já.. uhm říkej mi Lizz." „Thomas," představil se, „omlouvám se za Newta, má dneska blbej den. Víš jsi první holka co se tu objevila a Alby z toho má starosti." „To je dobrý, nemusíš se omlouvat."

Přiblížil se k Lizz a sedl si vedle ní. „Jsi v pohodě?" zeptal se a mile se na ní usmál. Ne nejsem, nevím proč tu jsem, kdo mě sem poslal, ani nevím kdo jsem, nebo jak vypadám. „Jo, proč se ptáš." Thomas ji objal a zašeptal: „Já vím, že ne. Ale nejsi v tom sama. Trvalo mi pár dní než jsem se s tím vypořádal." V tu chvíli kdy ji objal sebou trochu cukla, ale potom mu objetí opětovala. Poprvé za celou dobu co je v Placu se cítila bezpečně.

„Už víš jakou práci budeš dělat?" zajímalo Thomase. Nejvíc ji asi zajímalo zahradničení, ale byla zvědavá co dělá on. „Jakou práci děláš ty?" „Já jsem běžec." Běžec? Co to sakra je. Proč mi o tom Newt neřekl?  Všiml si, že Lizz nad nečím přemýšlí. „Hej, pořád si mi neodpověděla." „Co je to běžec?" „Tobě to Newt neřekl?" zatvářil se udiveně. „Co mi měl říct?" „Bězci každý den zkoumají labyrint a snaží se najít cestu ven." Labyrint. No jasně. „Můžu být taky běžec?" „Hele to není tak jednoduchý a Alby tě nenechá jen tak vběhnout do labyrintu." „Proč ne?" „Nechtěla by jsi radši něco k jídlu?" „Jo prosím, umírám hlady."

Thomas pomohl Lizz slézt z rozhledny a šli spolu do kuchyně. Cestou zahlédla pár kluků co se na ní koukla a nebylo jí zrovna příjemně. Když došli do kuchyně uviděla tam Lizz malého kluka, kterému mohlo být tak 12 let. „Frase, co tu zase děláš?" začal mluvit na kluka Thomas. „Jo já už jdu, sory" odpověděl kluk, „čau bažante, já jsem Chuck." Thomas mezitím začal připravovat sendviče. „Ráda tě poznávám Chucku, říkej mi prosím Lizz." „Taky tě rád poznávám Lizz," odpověděl a odešel. Pořád z toho místa měla divnej pocit, ale aspoň tu už někoho znala. „Pojď za mnou," ozval se za ní Thomas. Vyšli ven a podal jí sendvič. Okamžitě se do něj zakousla, protože celý den nic nejedla. „Mmm mňam." „Chutná?" usmál se na ni Thomas. „Je to výborný," zamumlala s plnou pusou.

Zavedl ji až do lesa na travnatou rovinu, kde si sedli vedle sebe. Chvíli si povídali a potom když se začalo stmívat si lehli. Už bylo docela pozdě, a tak byli vidět hvězdy. Koukali se spolu na noční oblohu. „Thomasi?" „Ano?" „ Děkuju za dnešek," přitulila se k němu a položila si na něj hlavu. „Nemáš zaco," odpověděl jí. Začal jí hladit po vlasech a po chvíli oba usli.