ℤ𝕣𝕫𝕒𝕧𝕖̀ 𝕤𝕡𝕚𝕜𝕟𝕦𝕥í | Fremione

Že mě to nenapadlo

I když Ginny Hermionu neustále ujišťovala, že jí to sluší, stejně se při příchodu do velké síně, která už byla plná lidí, cítila nejistě. Své kamarádce se sice líbila, ale bude se líbit i Fredovi? Jakmile vstoupila do síně, ucítila, jak na ní spočinuly pohledy některých jejích spolužáku a i některé cizí. Stydlivě sklopila svůj zrak k zemi. K jejím uším se dostalo i tiché zašuškání jejího jména. Nebyla si jistá, zda vypadá tak překvapivě dobře a proto na ní tolik lidí zírá, anebo tak špatně. Neodvážila se však odlepit svůj pohled od země a zjistit jak se na ní její spolužáci tváří.

Pak ale vedle sebe uslyšela tiché odkašlání a tak svůj pohled konečně zvedla. Přímo před ní stál zrzavý chlapec v tmavém společenském hábitu s motýlkem kolem krku a zaujatě si jí celou prohlížel. Hermiona se pod jeho zkoumavým pohledem nepatrně začervenala. Když si jí Fred celou prohlédl, široce se usmál, uklonil se a pak k ní natáhl svojí dlaň.

,,Že mě to nenapadlo," plácla se opodál stojící Ginny dlaní do čela.

,,Ale počkat," přimhouřila na ně podezřívavě oči.

,,Tohle není jen kvůli nějakému vtipu na nás."

,,Jak to myslíš?" podívala se na ní Hermiona tázavě.

,,Ty víš jak to myslím," ušklíbla se na ní zrzka.

,,Dobře sestřičko, svoje domněnky si můžeš nechat na později," vložil se do jejich rozhovoru Fred.

,,My se jdeme podívat, co tu mají k pití," oplatil svojí sestře úšklebek a když mu Hermiona lehce vložila svojí dlaň do té jeho, pevně ji stiskl a aniž by čekal na jakoukoliv její reakci, rozešel se s ní k nedalekému stolu s pitím.

,,To všechno vy?" promluvila Hermiona a zaujatě se rozhlížela po celé místnosti.

Kdyby nevěděla, že se nachází ve Velké síni ani by tomu nevěřila. Dlouhé stoly, které vždy zabíraly téměř celou místnost, byly pryč. Místo nich byly u zdí postavené malé kulaté stolečky se svícny a se dvěma židlemi. Podlaha byla vyleštěná tak, že se v ní odrážely plamínky svíček, které se vznášely u stropu. Celá místnost byla vyzdobená světle modrými baldachýny. Dominantu ale tvořil vysoký jehličnatý strom ozdobený nejméně stovkou vánočních ozdob. Veškerou výzdobu dokonale podtrhovaly sněhové vločky, které se od stropu tiše snášely na zem, když ale Hermioně některá z nich dopadla na odhalenou kůži, nestudila, vlastně jí na sobě vůbec necítila. Vločka se pár sekund po dopadnutí rozplynula a byla pryč. Na konci místnosti bylo malé pódium a na něm připravené všemožné hudební nástroje. Hermiona ihned začala přemýšlet nad tím jakou hudbu asi budou hrát, než se ale Freda stačila zeptat, už jí do rukou podával vysokou skleničku a pobízel jí ať ochutná.