Queen of The Scorch [ The Scorch trials FanFiction]

7. Den poté

   Probudila jsem se ve svém stanu, vedle Dorka a s pohledem na plátno stanu ozářené prvním ranním sluncem. Vstala jsem a převlékla se z Newtova trička, to jsem strčila zpět do batohu. Vzala si hygienu a vyběhla směrem provizorní umývárna.

   Probíhala jsem mezi stany a skupinkami lidí u vyhaslého ohně. Prodírala jsem se mezi zástupem na snídani a omylem narazila na Chorcheho. Okamžitě jsem ho obejmula, jelikož ten sen, který se mi zdál o přepadení tábora a jeho smrti, byl tak...reálný. Bála jsem se, že je to realita.

   Než jsem ale stihla nasát jeho vůni, tak jsem s trhnutím posadila do sedu a vydýchávala to, co jsme právě viděla. Ležela jsem vedle Arise a Teresy v průsmyku mezi  horami a já si z lítostí uvědomovala, že to nebyl sen. Chorche byl mrtvý a já teď ležela mezi lidmi, kteří si mě ani nepamatují.

    Věděla jsem, že musíme k Pravé ruce. Ta nám zajistí bezpečí, teda alespoň částečné bezpečí. Vím, kde by měla být, ale je to poměrně dost daleko a s našimi zásobami nepřipadá cesta kolem přes hory v úvahu, proto budeme muset jít skrz spáleniště a to bude hodně náročné. 

   Moje rychlé probuzení probudilo skoro všechny a tak jsem schytala hnusné pohledy a rozmrzelé sténání. Většina se začala zvedat do sedu a já taktéž. 

   Hned po zvednutí se a jakžtakž probuzení se jsem se vydala k otvoru, kterým jsme sem přišli a vyhlédla jsem ven. Nikdo tam nezůstal živý. Leželo tam tak 30 mrtvých těl a mně bylo jasné, že zbytek je u Z.L.O.S.I.N.u. Oheň už dohořel a po táboru plném lidí zbyl jen popel.

    Radši jsem se nezaměřovala na obličeje a pohledem vyhledala všechny zásoby, kryté i nekryté, a všechny, bez rozdílu, byly v popelu a krvi. Depresivní toť pohled a já se na něj bez emocí dále dívala.

   Po nějaké chvilce mě omrzelo mít depky a rozhodla se probudit všechny přítomné. Většina už byla vzhůru, ale musel se ještě probudit Newt a Thomas. Oba dva jsem procítěně probudila. No dobře, tak jsem procítěně probudila jen Newta, ale kdo se mi diví? 

   Když už všichni byli na nohách vydali jsme se dolů mezi ten popel. Stoupla jsem si na místo, kde byl dobrý výhled na místo, kde měla údajné sídlit Pravý ruka. 

   ,,Vidíte ty hory?" zeptala jsem se a ukázala na hory naproti těm našim. ,,Tam by měl být tábor Pravé ruky, takže by tam měla být Kira, atd." Řekla jsem a viděla vyděšené pohledy placerů. ,,Jo je to dálka." Řekla jsem a vydala se k okraji plácku, kde byl tábor vystavěn. 

   ,,Zvládneme to?" zeptal se Minho, ale já se jen bezduše koukala do dálky. ,,Určitě." Řekl Thomas. Za tu dobu jsem si všimla, že se stal takový vůdce. poslouchali ho a chodili za ním. Byl jako taková máma kačena, takové to, když kačena jde a za ní v řadě několik mláďat.

   ,,A co se tu porozhlédnout?" Nechala se slyšet Teresa a já neviditelně kývla. Jo to nebyl tak hrozný nápad. Zkusíme tady ještě něco najít, i když to pravděpodobně nebude v celku, a potom se vydáme na cestu. Členové té ďábelské organizace můžou počkat a navíc i my jsem docela unavení a proto se ještě chvilku odpočineme tady než se vydáme do jámy lvové.

   Nechala jsem ostatní tam kde jsou a rozešla se do té části tábora, která se stala osudným jednomu mému blízkému. Dork mě poslušně následoval a když cupital vedle mě, tak mi dělal nevědomky psychickou podporu, kterou jsem teď, ač to nerada přiznávám, potřebovala.

   Došla jsem k místu, kde ležel muž ve středních letech a jeho blonďatý plnovous nabral červené barvy. Střelen do krku, rychlá smrt. Alespoň netrpěl, jenže umřel.

   Poklekla jsem vedle něj a zahleděla se do dálky. Za tohle Z.L.O.S.I.N. zaplatí. Potom, co jsem si ho uchovala v paměti, tak jsem položila ukazováček a prostředníček na jeho oční víčka a zavřela je. Ať alespoň vypadá, že spí.

   Takhle obešla všechny v táboru. Sice u nich netrávila tolik času, ale u všech byla. Ať už ho znala či ne, ať už mu bylo 15, nebo 60, ať už byl žlutý, hnědý, oranžový, muž či žena. Všem zavřela oči a nakonec zkusila z hlavy vyštrachat nějakou modlitbu. I když Bůh asi Zemi několik desítek let nekontroloval.

   Potom jsem vyšla na vyvýšené místo, kde jsem měla stan a posadila se mezi uhlíky. 

   Nakonec jsem ten pohled neunesla a obejmula Dorka, který mi seděl mezi nohama. Obličej jsem přitiskla k srsti huskyho a cítila, jak si teplá a slaná voda dere z mých očí. Nechala jsem jí volný průběh a slzy začaly stékat po tváři. I když některé nepřešly přes Dorkovu srst, některé dopadly na zem a začaly tvořit malé kaluže.

    Depka ze mě slezla až po hodině tisknutí k Dorkovi. Zatím se nikdo neopovažoval dojít až ke mně. Cítila jsem na sobě pohledy, a že jich bylo pár, které mě zkoumaly, ale žádný za mnou nepřišel.

   Znáte ten pocit, když chcete, aby se vás někdo zeptal, jestli jste v pořádku, ale kdyby to někdo udělal, tak byste mu hnusně odsekli? No tak přesně takový pocit teď cítím. Chci aby někdo přišel a řekl mi, že nejsem vzduch, ale kdyby se o to někdo pokusil následovalo by ,,Jo." Hnusným naštvaným tónem. 

   Následně jsem se rozhodla vstanout a tak se mi to, po pár pokusech, podařilo. Já sešla dolů mezi placery a tak zjistila, že našli ještě dva litry vody. To není nejlepší, ale mohlo to být horší.

   Nikdo mi neřekl ani slovo, jen sdíleli smutné pohledy. Ani já se na ně nedívala, jen jsem prošla a přepočítala zásoby, každému trochu přidělila a sedla si dál od nich. Já vím, měla bych se s nimi bavit, aby mi začali věřit, ale to je to poslední, co bych chtěla dělat. Schytávat smutné pohledy a povídat o jejich pošahaném příběhu z placu, který se nikdy nestal.

   Když jsem se zakousla do nějakého chleba, tak jsem pochytila pohyb za mnou. Rychle jsem vytáhla jeden z nožů a podívala se za mne. A stál tam blonďák a já na něj mířila nožem. Že by deja vú? No moc podobné to není.

   Dal ruce nad hlavu a u toho se zasmál, i já jsem nakonec povolila, spustila ruku a nůž dala zpět do chrániče. Otočila jsem se zpět k mému výhledu do skály a postřehla, že se Newt posadil vedle mě.

    Jen jsem seděli a jedli. Nikdo nechtěl přerušit to ticho a tak jsem se užívali výhled na podivně zbarvenou skálu. 

   Po chvilce to ale Newt musel přerušit a tak se na mě podíval. ,,Jsi v pohodě?" Zeptal se, tak sladce. Chtěla jsem mu všechno říct. Chtěla jsem se mu vybrečet na rameni, ale to jsem, po několika sekundách přemýšlení, zamítla. Jen jsem se na něj otočila a kývla, následné jsem hlavu vrátila do předešlé pozice.

   ,,Jo? Mě to můžeš říct." Řekl a já se neubránila uchechtnutí. ,,Vždyť nevíš, kdo jsem." Řekla jsem naoko lhostejně. ,,A co když tě chci poznat?" Řekl a já se na něj podívala. Na tváři mu hrál lehký úsměv a jeho rozcuchané vlasy mu padaly do očí. ,,Proč?" Zeptala jsem se a naklonila hlavu, jeho tato otázka zřejmě vyvedla z míry, ale hned se zase narovnal a v klidu odpověděl.

   ,,Jsi jediná, která ví, kde je Pravá ruka a tak tě potřebujem, teda jestli chcem přežít." Pokrčil rameny, já se zase zadívala do skály a u toho narovnala hlavu. ,,To je pravda." Pokrčila jsem rameny nazpátek. 

   V tichu jsme seděli ještě několik minut, potom Newta někdo zavolal a on se zvedl a odešel. Na rozdíl ode mě, která celý zbytek dne přemýšlela, jak tohle všechno skončí? Umřeme? Dostaneme se k Pravé ruce? Vzpomenou si? To je ve hvězdách, ne to je na nás.

   Nakonec jsem si lehla a přikryla se nějakou dekou, kterou jsem našla. Ještě než jsem usnula, tak mi hlavou proběhla jedna jediná myšlenka.

Pomstím vás

 

Takže ahoj, já vím dlouho jsem nic nevydala, ale kvůli škole nebyl čas. Navíc jsem minulý víkend byla na brigádě a tak, ale tento bych měla mít více volný, takže se těšte. No nic happy life and happy death.