Oblaka plná, bílých květin,
Krajina rozpínavých pahorkatin.
Zřejmě vody, dole šum,
Myšlení své, teď jen ztlum.
V zemi pýcha tajně skví,
Polož naň tělo své, jen hlavně neusni.
Plno květin, boží dar.
Jen jedno z krás co uznávám.
Oči šedé, řeky bouří,
Rty plné lásky, kterou nevyzkouší.
Vlas plné prorostlého chaosu,
Jen vyčnívá barva teplá tak jako na nosu.
Tváře zčervenalé, a pih jen malý roj,
Není nikdo jako on.
Koukám stále, pamatuji si každý bod,
Poslouchám tě napjatě, ale nemám slov.
Kdybych tě doopravdy potkal,
Jen v jediný den.
K jemné puse na líc se odhodlal,
Jsem si jist že kamarádi již nebudem.
Stačil by mi hlasu tvého zvuk,
Byť mě pohladil, však zbavil mě těch muk.
Chci tě jedině poznat více,
Načež nekonečně zlíbat tvé pihaté líce.
//9.6.2021
ČTEŠ
Zvony v mé hlavě
Puisi●Možná messy poezie, ale žádný žalozpěv. ●Možná drunk poetry, ale surealismus se oceňuje. ●Možná je to jen sbírka básní pro ty co jsou pořád v mé hlavě. ●A možná budu mít někdy možnost je předvést každému z nich.
