The Illusion of Truth ✨

12✨👌

Jen jsem kývnul a rozešel se do zahrad. O co jde?! Když jsem vyšel ven byl jsem hodně překvapený. Oslava? Byli tu snad všichni.

" všechno nejlepší vaše veličenstvo...původně to měla organizovat paní Veronica ale...ehm" řekl jeden ze sluhů. Poznal jsem ho velice rychle. Byl to ten s kterým jsem viděl Veru...oh ne...co jsem to...musím za ní a omluvit se. Já-já měl jsem jí vyslechnout. Podíval jsem se na tu malou blond služku. Myslím že byli s Veronicou kamarádky či cokoliv. Vypadala hrozně.

" Hope co se stalo? Viděla si Veronicu?" řekla nějaká holka vedle ní.

" Ty to nevíš?" vydechla překvapeně. Zamračil jsem se a došel k nim.

" Co neví?" odvětil jsem chladně.

" Veronica onemocněla..." začala. Naštvaně jsem se zamračil.

" jak jako onemocněla?! Jak to že to nevím?! " vyjel jsem na stráže.

" dal jste nám příkaz nemluvit o ní" odvážil se jeden z nich.

" musím za ní" řekl jsem ihned ale zastavila mě ruka.

" pane...Veronica onemocněla před pár týdny...Ona- včera v noci... " nechala větu vyznít do ztracená. Ruku ihned stáhla.

" Co ona? " chytil jsem jí prudce za ruku. Nechtěl jsem si připustit tu možnost že by...že bych jí nechal...tam dole...zemřít.

" je mi líto, je pryč " sklopila pohled a vytrhla se mi. Zakroutil jsem hlavou.

" tohle je určitě jedna z jejích her..." vydechl jsem a rozešel se k celám.

" pane! Nemyslím že je to dobrý nápad" rozešel se za mnou jeden ze strážných. Probodl jsem ho vražedným pohledem. Ihned se stáhnul. Sešel jsem po schodech dolů a šel přímo k její cele. Vešel jsem dovnitř. Přede mnou leželo přikryté tělo hedvábnou látkou. Neměl jsem odvahu na to jí odkrýt tvář. Uslyšel jsem za mnou pomalu přibližující se kroky. Její blonďatá kamarádka si k ní klekla. Pomalu rozklepaně vzala látku do ruky a odkryla její obličej. Odvrátila od ní pohled. Vypadala jako by spala...byla tak bledá. Tohle nemůžu. 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

o několik let později 

" Máš to? " ozve se jako vždy odměřený chladný mužský hlas v sluchátku.

" Pochybuješ snad o mě? " odfrkla jsem si a rozešla se k motorce. Nasedla jsem a hodila mu disk bez toho aniž bych mu věnovala jediný pohled. Bez jediného slova jsem si sedla za něj. Rozjeli jsme se zpět na základnu. Hned co jsme dojeli jsem zamířila k sobě do pokoje.

" Za 20 minut tělocvična, opovaž se zdržet " pronesl jednoduše a zmizel, jako obvykle. Protočila jsem oči nad jeho způsoby. Došla jsem k sobě, sundala jsem si tu hrozně nepříjemnou uniformu. Jak v tom může někdo chodit dobrovolně! Rozpustila jsem si vlasy. Došla jsem k zrcadlu. Prohrábla jsem si své bílé mikádo. Je čas jít do tělocvičny. Rozešla jsem se chodbou. Všichni přede mnou ustupovali. Svojí pověst jsem si budovala dlouho. Bílá smrt nebo pro pár povolených vtipálků jsem Icy. Dlouhá historie. Vešla jsem dovnitř. 

" Jdeš pozdě o celé 2 minuty " pronesl klidně a pokračoval v mlácení do boxovacího pytle.

" S tím tvým puntičkářstvím můžeš jít klidně do prdele " řekla jsem klidně a přešla ke stěně s noži.

*******
500 slov